Sardegna červen 2012

Tam, kde leží nejkrásnější ostrov

 

Původním záměrem při plánování této dovolené bylo objet Itálii až na jih, podívat se možná i na Sicílii, strávit noc v Alberobellu v domečcích Trulli a tak. Zdálo se nám to však finančně příliš nákladné a nezvládnutelné ve vyhrazeném čase, takže byla zvolena „levnější“ (záměrně v uvozovkách :) varianta, Sardegna. A dodnes jsem rád, že se tak stalo.

Galerie fotografií

 

Den prvý, tam, kde to mají nahnuté

V časných ranních hodinách v druhé polovině června vyrážíme z Brna. Jedeme naší dobře známou trasou na Mikulov a dále přes Vídeň a Rakousko, přes Itálii kolem Benátek, Padovy, Boloni, Florencie až do Pisy, kde nás čeká první nocleh, B&B Gli Arlecchini (noc za 49 EUR). Po lehkém bloudění po městě jej konečně nalézáme v jedné z bočních uliček, kupodivu je zde i volné místo k parkování, dostáváme kartičku za okno, aby nás neodtáhli. Jak už to tak bývá, i tento penzion je vytvořen z přízemí činžovního domu, nicméně je poměrně pěkně zařízený a čistý, jedinou výtkou jsou matrace, které jsou neskutečně měkké, takže z toho trochu bolí záda i mě, který může spát na čemkoliv a nikdy ho nebolí, co pak mají říkat ostatní z nás. Atmosféra zde panuje příjemná domácká, personál představuje arabsky vyhlížející mladík, který je velmi vstřícný a úslužný a občas se objevující jeho italská šéfová. V noci trochu ruší skutry jezdící hned pod okny, ale dá se to vydržet.

Jsme ubytováni a protože je ještě světlo, vyrážíme do města a samozřejmě kam jinam, než ke věži. Je krásný podvečer, vane vlahý přímořský větřík, i teplota je vpravdě ideální, prostě večerní procházka jak má být. Docházíme k věži, stánkaři a prodejci se už pomalu balí, jeden černoch by nám rád prodal zaručeně pravé rolexky :) i turistů je zde už poskrovnu. Nicméně provozovatelé památek v Pise jsou naprosto úžasní, otevřeno je do devíti, takže máme spoustu času. Kupujeme lístky (15 EUR na osobu) a už se šplháme na věž. Pocit z točitého schodiště, jdoucího chvíli do kopce a chvíli z kopce, podle toho na které straně věže zrovna šlapeme je naprosto šílený :).

Nahoře nás čeká nádhera, je jeden z nejkrásnějších večerů, jaké za dlouhou dobu pamatuji. Jsme na vrcholku věže téměř sami a rozhlížíme se do všech stran. Pomalu se začíná rozsvěcet pouliční osvětlení a světla domů. Tenhle zážitek si budu pamatovat ještě dlouho. Už se stmívá, takže sestupujeme dolů a jdeme si prohlédnout ještě jednu z přilehlých budov, velikou halu ve které se rozléhá ozvěna :). V uličkách směřujících ke věži si sedáme na skleničku dobrého vína, smějeme se a užíváme si příjemnou atmosféru kolem.

 

Den druhý, moře moře moře a stromek, který vyrostl tam kde neměl

Ráno po sladké snídani, sestávající z marmelád, jogurtu, cereálií a podobných věcí opouštíme penzion a přeparkováváme auto blíž ke věži. Když přicházíme k věži, tak se nás snaží okrást nějaké, zřejmě albánské, ženy s dětmi. Zatímco nás jedna baví žebráním o peníze, dítě se snaží vytáhnout nepozorovaně peněženku z kabelky, ta je ale připnutá ke kabelce, takže smůla. Nic se neztratilo, takže policii neřešíme, jen je mě líto těch pár drobných co jsme dali té žebrající, klackem přes záda by jim patřilo.

Tento den měl být tím, který je vyhrazen pro prohlídku šikmé věže, ale naštěstí jsme to zvládli už včera. Proč naštěstí?, protože nyní je zde snad miliarda turistů, což nám naprosto kazí umělecký dojem a náladu. Takže nakupujeme několik upomínkových předmětů, různobarevné špagety a Pisu raději opouštíme, abychom si nepokazili nádherný zážitek z minulého večera.

Jedeme směr Livorno, odkud nám zítra odjíždí trajekt. Někde v jeho okolí se hodláme ubytovat v kempu což se nám také daří v Camping Pineta. Tohle snad není ani kemp, ale stanové a karavanové město, kde italové tráví celé prázdniny :). Místa v kempu jsou, jak už to bývá zvykem, rozdělena vysázenými stromky a bohužel o jeden z nich při couvání lehce poznamenávám zadní blatník.

Stavíme sekundový stan Quechua pro 4 osoby, který se nám tedy moc neosvědčil, je v něm docela horko a při otevřeném vchodu má zase člověk díky absenci větší předsíňky velmi nepříjemný pocit, obzvláště v noci, takže mě leží od té doby doma. Něco pojíme (na celou dovolenou sebou máme vynikající hotová jídla od Expres menu – www.expresmenu.cz) a vyrážíme k moři, které máme přes silnici. Nejprve na vrátnici vyzvedáváme kartičku pro vstup na pláž a za chvilku se už koupeme. Moře je krásně teplé, pláž písčitá, voda je mírně zakalená rozvířeným pískem. Přístav v Livornu máme jako na dlani.

Večer procházíme „ulice a uličky“ mezi stany, má to tu neopakovatelnou příjemnou atmosféru, něco na způsob chatové oblasti s chatami namačkanými těsně na sebe, všude se vaří večeře, večeří, popíjí, sleduje televize, prostě prázdniny po italsku :).

 

Den třetí, napněte plachty, staří mořští vlci

Balíme a jedeme se nalodit. Trochu bloudíme než nalezneme ten správný vjezd do přístavu, zastavujeme snad u té správné budovy a já jdu najít lodní společnost Corsica ferries, Sardinia ferries, se kterou poplujeme. Daří se a za chvilku stojím v prvním patře u okýnka a směňuji rezervace z aferry.com za lodní lístky (lístky bývají v předprodeji půl roku dopředu a čím dříve je koupíte, tím jsou levnější, dají se na tom ušetřit desítky procent, nás stály 135 EUR), loď se kterou poplujeme se jmenuje Mega Express 3. Pak už jen chvilka stání ve frontě naloďujících se aut, parkujeme na místě, které nám ukazuje personál trajektu a jdeme si najít naše sedadla. Už nám tam sedí nějací italové, které vypakováváme pryč :).

Na horní palubě je nádherně. Je příjemné slunečné počasí, vane lehký osvěžující větřík a my se loučíme s Livornem. Je zde dokonce bazén a restaurace, kde si dáváme kávu.  Čeká nás úmorná mnohahodinová cesta. Bohužel se někteří z nás přesvědčují, jak moc kluzké jsou ocelové lodní schody. Obešlo se to sice bez pomoci lékaře, nicméně doma zjišťujeme, že z toho mohly být docela vážné komplikace. Postižení si musí zakoupit něco jako bolestné, takže hurá pro náramek do jednoho z několika lodních obchodů :).

Po cestě vidíme v dáli Elbu a posléze na druhé straně břehy Korsiky, jinak je to nudááááá :). Konečně se blížíme k Olbii, prohlížíme si sádky v zátoce a několik menších ostrůvků. Loď není žádný rychlík, na lodi má všechno svůj čas, takže saháme po posledních zbytcích trpělivosti a čekáme, až nás vypustí k autu. Konečně, stokrát hurá. V přístavu si ještě vyfotografujeme naši lodičku a upalujeme na ubytování, neb mám lehkou pochybnost o jeho přesném umístění, je to kdesi mimo zástavbu v olivových hájích a koordináty nejsou příliš přesné a už se začíná stmívat.

Kupodivu jsme to našli poměrně snadno, je vidět, že několik procházek s Google panáčkem po Su Canale a okolí se vyplatilo :). Penzion B&B Sa Soliana je umístěný veprostřed olivového háje, je to vlastně rodinný dům mladých manželů s několika pokoji pro hosty. Náš pokoj má poetické jméno La Mimosa. zařízení je pěkné, vkusné a obzvláště provedení postelí se nám velmi líbí, je to pravděpodobně nejhezčí ubytování co se interiéru týče, které jsme zatím měli. Ráno nám den oznamují serenády rozehřívajících se cikád :). Noc vyšla na 50 EUR.

 

Den čtvrtý, duby, žaludy, Rumcajs a korkové špunty

Snídaně je sladká, pravda skromnější než v Pise, ale i tak odjíždíme spokojeni. Pokračujeme směrem k severnímu pobřeží, nejbližším cílem je Tempio Pausania, centrum korkového průmyslu obklopené lesy korkových dubů. Na jednom místě zrovna proběhla sklizeň, okukujeme červenou kůru čerstvě oloupaných dubů a na památku si sbíráme pár kousků kůry.

Tempio je krásné městečko, celá historická část je postavena z kamene, úzké ulice spojují různá náměstí, opravdu velmi pěkné. Parkujeme auto na okraji a jdeme na pokoukání :). Všude se prodávají výrobky z korku, od peněženek až po šaty :), něco málo si také koupíme a už je tu hlad. Okukujeme, kde bychom co bychom když tu naše oko padne na malou, naprosto neturistickou pizzerii Il Fagotto na Piazza D’Italia, s nenápadným vchodem krytým závěsem, kam snad chodí jen místní. Uvnitř je to „na stojáka“, objednáváme dvě pizzy, jednu s plody moře a druhou salámovou. Mňam, jíme ji na přilehlém náměstíčku pod keři, tak dobrou pizzu jsme už dlouho (pokud vůbec) neměli, obzvláště ta s plody moře je vynikající.

Pokračujeme dál a pro zpestření nás navigace vede přes Bortigiadas křivolakou silničkou mezi kopci, je zde krásně, obloha jako vymetená, sem tam pasoucí se krávy, jedinou nepříjemností je proražená pneumatika na pravém předním kole při jedné ze zastávek na poměrně kamenité ploše vedle silnice. Nic nenadělám, takže horu věcí z kufru ven (je po poledni a k tomu opravdu horko :), pneumatiky už jsou poměrně sjeté, takže abych nelikvidoval diferenciál, tak nejprve prohodím pravou zadní pneumatiku za rezervu a tuto, která je přibližně stejně sjetá jako druhá ve předu namontuji namísto proražené pneumatiky.

Pokračujeme přes Santa Maria Coghinas a konečně přijíždíme k naší základně při pobytu na Sardinii, kterou bude International Camping Valledoria nedaleko Castelsarda (noc vychází v na 20,50 EUR, později, neboť přecházíme do vyšší sezóny, 26 EUR). Je to vskutku pěkný a rozlehlý kemp, se spoustou teras porostlých nízkými borovicemi. Kousek za branou kempu, který je jinak tak trochu mimo civilizaci, se nachází dobře zásobený obchod, v kempu je i restaurace, k dispozici je tenisový kurt (v tomhle horku, určitě :) a rozsáhlé venkovní parkoviště, pokud se nestihneme vrátit před večerkou. Na výběr je několik sociálních zařízení rozesetých po kempu, v kempu je i část s mobilhomy k pronajmutí, moc se nám zde líbilo. Dokonce i zaměstnanec kempu, který nás veze golfovým vozíkem na výběr místa umí několik slov česky, prý se je naučil když zde loni pracovala jedna češka. Stavíme stan, není zde naštěstí příliš ubytovaných, takže máme dostatek prostoru a klidu pro sebe a jdeme se podívat na moře. Nádhera, jedno z nejkrásnějších moří jaké jsem viděl, voda je průzračně čistá a pěkné vlny s tříští o pláž, už se těšíme, jak si v nich zařádíme :). Pláže jsou z hrubého písku se spoustou mušliček, jsou krásné, čisté a opravdu rozsáhlé.

 

Den pátý, vlny, touha po bílých oslících a jak šlo sluníčko spát

Dopoledne věnujeme koupání a řádění ve vlnách, je to naprosto úžasné a dá spoustu práce se udržet na nohách :). Když se dosyta nabažíme a naplníme naše bříška, vyrážíme v pozdním odpoledni na průzkum. Zvažujeme, jestli by bylo možné navštívit rezervaci na Isola Asinara, kde jsou mimo jiné i oni vytoužení bílí oslíci. Zastavujeme s v Porto Torres, odkud je jedno z míst, kde se na Asinaru pluje, ale nějak nemáme štěstí, takže vyrážíme do Stintina. Zde žel zjišťujeme, že nejnižší cena za osobu je 50 EUR (navštívili jsme místní cestovní kancelář www.escursioniasinara.it), což by značně nabouralo náš rozpočet, odjezdy jsou v 9:30 nebo 10:00 což by znamenalo také poměrně časné vstávání, takže máváme přes vodu oslíkům, snad někdy příště.

Po návratu někteří z nás připravují náš oblíbený vynikající salát Caprese (lze si jej udělat i u nás, ale nikde nechutná tak dobře, jako v Itálii z čerstvých rajčat a ze sluníčkem odchované bazalky, obzvláště delikátní je do něj Mozzarella Di Bufala, vyráběná z buvolího mléka, jichž je kupodivu Itálie velkým pěstitelem), k tomu připravujeme různé mořské plody koupené v jednom ze supermarketů po cestě. A je čas na něco dobrého italského vína a jako na zavolanou, zrovna bude zapadat sluníčko do moře. Takže chopme se našich číší a pojďme mu popřát dobrou noc. Naprosto si užíváme pohodu a krásu tohoto místa.

 

Den šestý, palmy a nádherné západy slunce

Po dopoledním koupání opět vyrážíme. Tentokrát je našim cílem Alghero. Po cestě se zastavujeme v Sassari v jednom hobbymarketu, neboť sháním olej do našeho přibližovadla Škoda Octavia 1.8TSI (už nikdy v životě nechci koncernové auto, je to krám, kterému přeskakují rozvody, zadírají se brzdy a žere olej), neb velmi teplé počasí při cestě přes italskou pevninu zvýšilo notně spotřebu oleje a litr který jsem měl na dolití sebou padl už ve Stintinu. Specifikem benzínových pump na Sardinii je, že minimum z nich má obchody, velké množství je samoobslužných a když už obchod má, tak velice špatně zásobený. Nicméně k mému údivu ani hobbymarket v Sassari ve velikosti třeba brněnského Hornbachu oleje do aut nevede! Takže si kupuji alespoň kovanou motyku na památku a pokračujeme (litr oleje, který stejně neodpovídal přesně tomu, co by tam mělo být, jsem koupil později na rychlostní silnici na jedné z benzínových pump, při výletu na Tharos za zlodějských 20 EUR).

V podvečer přijíždíme do Alghera, parkujeme v prázdném parkovacím domě v jedné z bočních ulic (na ulici je to naprosto nemožné, všude je plno) a jdeme směr historická část. Alghero bych hodnotil jako jedno z nejhezčích městeček, která jsme zatím navštívili. Spousta úzkých uliček kde projedou maximálně skutry, případně pouze pro pěší, v nich mnoho obchůdků a restaurací, krásný výhled na moře, odevšud na člověka dýchá historie, v jednom kostele probíhá zřejmě svatba, tak na chvilku nakoukneme :). V přístavu okukujeme sochu nějakého svatého a nedaleko kotvící žlutou ponorku. Určitým problémem je minimum veřejných toalet, jedny nalézáme později v parku směrem, kterým parkujeme, takže si sedáme na kávu na jednu z příjemných zahrádek na Piazza Civica a využíváme jejich sociálního zařízení. Již se připozdívá, takže ještě navštěvujeme malý supermarket, nakupujeme trochu jídla a víno na večer a míříme k autu.

Jedeme směrem na Capo Caccia. Míjíme archeologické naleziště Villagio Nuragico Palmavera, nedaleko hotelového komplexu Residenza Baia di Conte obdivujeme množství vysazených palem, které vytvářejí opravdu překrásné místo, jdeme se podívat na záliv a rychle pokračujeme, neboť se začíná stmívat. Sardinie se nám na Capo Caccia odvděčuje jedním z nejkrásnějších západů slunce, jaký jsme kdy viděli. Je to vskutku nádherné místo. Několik místních mládežníků posedává na okraji s nohama spuštěnýma přes okraj útesu a popíjí a nás z toho lehce jímá hrůza. Je již téměř tma, takže nasedáme do auta a vyrážíme.  Čeká nás dlouhá cesta zpět a i tak nemáme šanci se vrátit před desátou, kdy je možno ještě vjet do kempu, takže budeme parkovat na venkovním parkovišti. Po návratu do kempu se tam ještě zlehka potmě motám, neboť jsme zapomněli neco v autě a já, abych nemusel jít až k hlavní bráně, hledám zkratku přímo, za světla by to nebyl problém, ale jak už s těmi zkratkami bývá, nějak se to prodlužuje :).

 

Den sedmý, krása kterou příroda do růžového kamene vytesala a tam, kde chuďasové ani nezaparkují

Dnešní výlet má dva cíle, prvním je Isola Rossa, druhým pak Costa Smeralda. Po dopoledním koupání obědváme a vyrážíme. Tankujeme na jedné ze samoobslužných pump a jedeme do Isola Rossa. Vítají nás charakteristické narůžovělé skály, městečko je malé a útulné. Po prohlídce zříceniny věže a jejího okolí posetého mušličkami a obrostlého rozmarýnem projíždíme kolem apartmánů, kam jezdí CK Victoria, se kterou má část posádky bohaté a dobré zkušenosti. Jedeme se také podívat na místní pláž a následně pokračujeme na Costa Smeralda.

Costa Smeralda projíždíme od Palau, kde obdivujeme pevnost La Fortezza di Monte Altura i krásnou členitost a kopcovitost a všudypřítomné nádherně kvetoucí různobarevné oleandry a kocháme se okouzlujícími výhledy na pobřeží i moře, nakoukneme na Capo D’Orso, kde je opravdu krásně a pokračujeme po pobřeží až po Porto Cervo, kde by si člověk i rád zastavil, ale pro nepozvané a nebohaté moc není kde, večerní atmosféra v ulicích dýchá luxusem a bohatstvím, takže asi nic pro nás :), točíme se na kruhovém objezdu na Via del porto Vecchio a míříme směrem „domů“.

 

Den osmý, tam, kde z historie zůstaly jen dva sloupy

Jako vždy se koupeme a po poledni vyrážíme směr Tharos. Tharos je slavné archeologické naleziště, takže bychom je neměli opomenout, zbudovali je kdysi Féničané, šlapali zde Punové i Římané a rozšlapali to tu Saracéni, toliko okénko do historie :). Cesta je dlouhá, jako všude na Sardinii je potřeba si zvyknout, že tak polovina místních nepoužívá blinkry a omezení rychlosti se bere jen jako velmi vágní doporučení :). Konečně dorážíme na místo, obdivujeme rozsáhlou planinu, zřejmě náplav porostlý zvláštními trsy vlhkomilné trávy, nedaleko se rozprostírá laguna řeky Riu de Mare Foghe nazývající se Stagno di Cabras, celé je to tu zajímavé a pěkné.

Parkujeme a jdeme na Tharos. Jezdí zde elektrovláček za 2 EUR na osobu, který se štěstím stihneme a už se vezeme. Jedeme kolem torza věže směrem k nějaké prastaré hrobce kohosi zřejmě slavného, náš průvodce se sice anglicky snaží, ale žádná sláva to není, krom toho tahle část historie je pro nás jaksi naprosto neznámá. Za plotem vidíme to, co zbylo z Tharosu, v podstatě jsou to pouze základy domů poměrně rozsáhlého městečka, stojí zde pouze dva antické sloupy, to jsou ty, které jsou téměř na všech fotografiích, takže trochu zklamání a na tyto ruiny si vstupenku nekupujeme, raději daný čas věnujeme koupání u místních nádherných pláží. Moře má kouzelnou azurovou barvu, pod hladinou se střídá písek a oblázky s útesy, je to sice trochu náročnější, ale krásné. Někteří z nás zkoušejí v moři vodotěsnost svých hodinek :). Objevujeme zde na pláži velmi pěkný „kamínek“, notně mořem proděravělý se zarostlými mušlemi, který si odnášíme na památku. Celkově je to tu pěkné a návštěvy nelitujeme, jen jsme možná čekali trochu víc.

Na cestě zpět obdivujeme nádhernou dvoubarevnou stavbu postavenou ze sopečné horniny – Basilica della Santissima (Trinita di Saccargia), která patří k architektonickým perlám Sardinie (a upřímně je potřeba podotknout, že jsme o ní neměli ani ponětí a zastavili jsme tu úplně náhodou na toaletu :). Dále projíždíme krajinou nádherných červených skal zpět do Valledorie.

 

Den devátý, za dobrým jídlem a nezapomenutelnými zážitky

Blíží se den našeho odjezdu ze Sardinie a nám zůstává poslední den programu, něco dobrého na zub. Takže se koupeme, obědváme, odpočíváme a těšíme se na večer, kdy vyrážíme do Castelsarda, městečka na vysokém ostrohu na nějž se celou dobu díváme z pláže. Parkovacích míst zde mnoho není a těch volných ještě méně, takže parkujeme téměř u hladiny moře. Šplháme se mnoha schodišti směrem nahoru, někteří z nás slušně zdraví italské důchodkyně klábosící na schodech, které v údivu odpovídají :). Nahlížíme shora do miniaturních dvorečků i oken utopených pod úrovní terénu. Je to opravdu pořádný kopec, celý posetý domy a korunovaný pevností Cathedrale, do které však nesměřujeme, máme už té historie až nad hlavu. Obcházíme různé obchůdky a kupujeme nějaké suvenýry, trička, karty s obrázky, magnetky i nějaké tradiční bylinkové víno. Je zde krásně.

A přichází to nejkrásnější, večeře. Vybíráme si restauraci La Guardiola přímo pod pevností, ze které je nádherný výhled na celé městečko i záliv. Sedíme přímo u hradeb a pod námi je sráz dolů, do města, kterým právě prochází obrovský smuteční průvod, v němž jdou snad všichni obyvatelé, kromě těch pár co sedí s námi v restauraci :). Objednáváme si vícechodé ochutnávkové menu sestávající se většinou z ryb a plodů moře a láhev růžového vína. Výborné, jídlo je vynikající, začíná se šeřit, celková atmosféra je naprostá nádhera, spolu s Provence je toto druhým místem, kde se mi líbilo snad nejvíce ze všech. Odcházíme chudší o 103 EUR ale bohatší o nezapomenutelný zážitek. Sestupujeme množstvím uliček a schodišť a uliček zpět k autu, fotografujeme si úplně obsypaný citroník a spokojení jedeme bydlet.

 

Den desátý, sbohem veškerá nádhero, snad se ještě uvidíme

Přišel den odjezdu ze Sardinie, takže balíme a přes Tempio Pausania jedeme zpět do Olbie. Je nám moc líto, že jsme si zde nevyhradili více času, ale trajekt nepočká. Při příjezdu do přístavu se dotazuji personálu, kam mám zajít pro lístky a jsem nasměrován do přízemní budovy, kde opět směňuji rezervaci z aferry.com za lístky, tentokrát plujeme se společností Tyrrenia do přístavu Civitavecchia (přístav u Říma, který je naším dalším cílem) za 136 EUR. A už je tu, naše lodička, veliký trajekt jmenující se Sharden. Naloďujeme se a po nalezení sedadel se opět připravujeme na nekonečnou nudu. Odplouváme, měj se krásně, Sardinie. Doprovázejí nás rackové, kteří se za letu krmí pamlsky nabízenými lidmi na palubě. Dokonce někteří z nás zahlédnou i delfína. Poté vplouváme do husté mlhy, vypadá to jako u nás na horách, loď hlasitě houká, je to opravdu úžasně. Po mnoha hodinách o kterých není moc co napsat konečně připlouváme do Civitavecchie.

Vítá nás obrovský nákladní přístav, jehož proplutí trvá dost dlouho a místy máme pocit, že se ani nestočíme, ale vše dobře dopadá a mi nastupujeme do auta a vyrážíme vstříc Římu. Cesta je to poměrně dlouhá, i když částečně po dálnici takže to docela ubíhá. Nějak nechápu, proč nemá Řím svůj vlastní přístav, ale to asi nezměníme. Po drobném hledání nacházíme kemp, který nám bude útočištěm po několik následujících dní. Jeho jméno je Castelfusano (27 EUR za noc) a nachází se u pobřeží pod Římem. Nejedná se o nijak luxusní kemp, nicméně místa je dost, sociální zařízení je v pořádku a čisté, takže se ubytováváme. Dle slov personálu si máme stan postavit kdekoliv, kde se nám to bude líbit, což také po drobném rozmýšlení činíme. Stavíme si jej v prostoru za dřevěnou ohradou pod příkrovem listnatých stromů. Dnes už toho mnoho nezvládneme, takže se najíme a užíváme chvil klidu a pohody.

 

Den jedenáctý, černý písek a Řím poprvé

Dopoledne se jdeme koupat na veřejnou pláž, která je přes silnici za kempem. Je zde hlava na hlavě, písek obsahuje velké množství černých zrnek a pálí jako čert. Nic moc, trochu se vykoupeme, poležíme a jdeme do kempu. Odpoledne nás čeká Řím. Abych byl upřimný, nemám od té doby Řím rád. Možná jsme tu byli v nevhodnou dobu, když zde bylo příliš horko a mračna turistů, tak či tak, Řím je jedno z nemnoha míst, kam se vůbec netoužím vrátit. Vyrážíme. Nejprve sedáme na správný městský autobus, který jezdí po pobřeží, jenže obráceným směrem. Nu což, namísto tří zastávek jsme si jich projeli tak dvacet, ale zase už víme, kde jsou pěkné pláže, o kterých nám říkali na recepci. Takže konečně nastupujeme na konečné na jeden z příměstských vláčků, který má vlastně úplně stejné vozy jako metro, pouze jezdí po povrchu. Máme lístek, který jsme koupili v rámci Roma Pass za 30 EUR na osobu (jedna z nejzbytečnějších investic, kterou jsme udělali, obyčejný lístek na jednu jízdu stojí kolem 1 EUR a na Pass, ač tam měly být nějaké volné vstupy nás nikam nepustili) takže jedeme směr Řím.

Zde přestupujeme na ten samý vlak, pouze ve službách metra a vystupujeme na zastávce nejblíže Vatikánu, kam směřují naše kroky. Míříme na Piazza San Pietro a po cestě si prohlížíme příslušníky švýcarské gardy navlečené v mírně směšných tradičních uniformách. Jsme na místě, je podvečer a díky bohu to zde již není tak zamořeno turisty. Náměstí s okolními budovami je velmi pěkné, má to zde příjemnou atmosféru, jeden ze světlejších bodů  Říma řekl bych. Snažíme se zjistit, kde že to bývá umístěn onen slavný komín, ale nějak se nám to nedaří. Kolem prochází vpravdě miniaturní jeptiška, jejíž výška kontrastuje s normálně živenou kolegyní která ji doprovází :).

Odcházíme po Via della Conciliazione a pokračujeme k Castel Sant’Angelo. Je zde neuvěřitelné množství lidí, pravděpodobně oslavují postup národního mužstva fotbalistů do semifinále, až mě z toho trochu berou mory :). Už je toho za dnešek na nás docela dost, nálada v našem týmu se začíná zhoršovat :), takže se obracíme směrem k nejbližší zastávce metra. Po cestě za námi slyšíme ohňostroj, sedáme si na jedné z miniaturních zahrádek, ale obsluha se jaksi nemá k činu, takže jdeme dál. V metru z nějakého důvodu slavný lístek z Roma Passu nefunguje (byly s ním problémy i jinde, ale tam byla obsluha, která je vyřešila, tady už nikdo není), svědomí máme však čisté, takže se na drsoně promáčkneme výstupním turniketem a jedeme dál.

Je již tma, poslední zastávkou dnešního programu jsou Scalinata della Trinità dei Monti, zvané též španělské schody trůnící na Piazza di Spagna. Je zde spousta turistů posedávajících a popíjejících na schodech, atmosféra je vcelku příjemná, letní, dovolenková a částečně vyspravuje naši klesající náladu. Kupujeme několik upomínkových předmětů u jednoho z mnoha stánků a u prodejního okénka při vstupu do metra dva kousky vysušené, ne moc dobré a vcelku drahé pizzy.

Nasedáme na metro a cestujeme směrem kemp. Opět z metra přestupujeme na nadzemní vláček, po cestě je jediným zpestřením několik přiopilých cestujících, z nichž se jeden snaží navázat bližší kontakt s opodál sedící italkou, které to evidentně docela vadí. Přesedává si na různá místa až si sedá vedle mě a přes jedno místo sedícího taťuldu s rodinou. Ožrala konečně dává pokoj a mi pokračujeme až na konečnou. Tahle sonda do běžného života obyčejných italů mě zaujala možná víc, než celý Řím. Na konečné jsme pozdě, poslední autobus už odjel, dotazuji se ještě opodál stojícího policisty, ale ten také jen krčí rameny, takže nám nezbývá než 2,5km po svých.

Jdeme po Via Litoranea, po okrajích zde postávají prostitutky a auta zastavují jedno z druhým, nemáme z toho moc dobrý pocit, ale asi to ke zdejšímu koloritu také patří. V kempu je potřeba propláchnout hlavu, bylo toho dnes opravdu moc. Italové postoupili do finále a tak oslavují. Z jedné strany řve na plné pecky jedna diskotéka, ze druhé strany druhá. Mi se pomalu ponáříme do alkoholového opojení, takže nám to nevadí. Nad ránem se lehce potácíme vykonat večerní hygienu a jdeme spát, poslední co si pamatuji před usnutím jsou vibrace nafukovacího lehátka a stanu, ty diskotéky mají ale sílu :).

 

Den dvanáctý, písečné pláže a Řím podruhé

Ráno se probouzím za halasení nějaké hudby, vedle balící se partě mladých nizozemců zřejmě noční nářez nestačil a mají potřebu nám všem předvést, jak jim ten jejich obstarožní samohyb pěkně hraje, takže všechna okna dole a audio naplno. Po několika větách sice koukají jako sůvy z nudlí, ale hudbu vypínají. Díky bohu, lehce jsme to s tím vínem asi přehnali :).

Trochu se vzpamatováváme a jdeme na pobřežní autobus. Čeká nás koupání na oněch pěkných plážích, které jsme viděli včera. Jedeme opět podél části mořského břehu, která je ptačí rezervací několik zastávek až tam, kde začínají veřejné pláže. Fascinuje mě neskutečná obouchanost vozového parku, který stojí zhusta na okraji silnice, tak dobrá třetina aut má nějaký šrám, píši si, z Říma auta nebrat :). U vstupu na pláž se zrovna občerstvují rumunští plážoví prodavači (zvláštní, tady na jihu prodávají na plážích rumuni, na severu u Benátek černoši :) a mi po dřevěném chodníčku pokračujeme dál na pláž. Lidí je tu podstatně méně, než přímo pod Římem, tak akorát, ani písek není černý a nepálí, moře je příjemné, prostě oproti včerejšku nádhera.

Po koupání vyrážíme zpět do kempu a v podvečer, kdy už není takové vedro vyrážíme podruhé do Říma. Tentokrát jedeme k jedné ze vzdálenějších zastávek vláčku 10 minut autem (autobusem a vláčkem to na tuto zastávku trvalo i s čekáním na přestup skoro třičtvrtě hodiny) a šetříme tak spoustu času. Cílem je zřejmě nejvýznačnější památka celého Říma, Colosseum. Vystupujeme na stanici, která je přímo u něj a jdeme se podívat. Ze všech stran na nás dorážejí neskutečně otravní prodejci skleněných kostek s laserem vypálenými siluetami Colossea i dalších budov, šátky a podobnými cetkami, jen se jednoho zbavíte už je tu další. Od prvního se necháváme umluvit a kupujeme něco cetek a šátků, ostatním se snažíme dát najevo, že už máme nakoupeno. Řím má další mínus. Colosseum samo o sobě vypadá vcelku impozantně, nicméně vzhledem k tom, že je to pramáti všech koloseí, jsem očekával něco trochu více ohromujícího. Obcházíme jej, nahlížíme dovnitř a u vstupu se dotazujeme, jak by to bylo s prohlídkou. Na Rome Pass samozřejmě ani náhodou, přesto, že je to v něm napsáno, nemáte rezervaci?, tak budete pěkně čekat, no, celí žhaví, takže jdeme dál.

Okukujeme jeden z vítězných oblouků, nedaleko procházející svatebčany s nevěstou a ženichem i nepovedeného římského legionáře, zřejmě nějakého místního podnikavce, který čeká až se s ním bude chtít někdo za mrzký obolus vyfotit. Jdeme raději někam pryč, trochu klidu nám poskytuje úzká ulička k Santa Francesca Romana Basilica, kde potkáváme jen několik místních. Po cestě si prohlížíme ruiny památek až po Forum Romanum, nějak ale nenacházíme sílu ani chuť tam jít. V chrámu zapalujeme svíčky a do pokladničky rádi vkládáme několik EUR. Je to zvláštní, ale ač nepokřtěný se na takovýchto místech cítím velmi dobře a pokud je to možné, tak nevynecháme návštěvu žádného kostela nebo chrámu, opravdu jako by vás Bůh na chvilku vysvobodil ze všech trápení a přinesl trochu klidu a míru vaší duši. Na Řím se snesla noc a mi si prohlížíme osvětlené Colosseum, kolem kterého kráčíme zpět do metra. Zde nás trápí čistě biologická potřeba a tak vyhledáváme příslušnou místnost, překvapí nás dveře jako u výtahu, gumová podlaha a nerezové vybavení, tak trochu kosmická loď křížená s ponorkou :). Nasedáme na metro a jedeme zpět do kempu.

 

 Den třináctý, krásné výhledy do kraje a večerní koupání

Ráno vstáváme, balíme a dáváme sbohem Římu. Vyrážíme směr Rimini se zastávkou v San Marinu. Směřujeme na sever na Perugii, je neskutečné horko, auto ukazuje venku až 43 stupňů, takže nezastavujeme a pokud možno nevylézáme z našeho klimatizovaného přibližovadla. Na jedné benzínce je potřeba dotankovat a zatímco já pouštím něco paliva do nádrže, část posádky napadá spásná myšlenka si otevřít dveře, neboť se vevnitř prý špatně dýchá, stačí jedno nadechnutí a dveře jsou opět zavřené :). Horko ve vnitrozemí se snáší snad ještě hůř než na pobřeží, peče to pořádně.

U Sansepolcro odbočujeme na místní komunikaci a jedeme přes Badia Tedalda, Ponte Messa, Novafeltria a další vesničky, je zde krásně, ale cesta se vine do kopce z kopce a je klikatější než klubko hadů, ruce jsem si na volantu málem ukroutil :). Přijíždíme do San Marina, parkujeme na nejvyšším parkovišti pod hradbami a jdeme se projít. V jednom z obchůdků kupujeme upomínkové předměty a kocháme se krásnými výhledy do krajiny, v dáli snad vidíme i moře. Když se dostatečně nabažíme pokračujeme v cestě. Rádi bychom navštívili nějaký supermarket, ale zdá se, že to co zde je má už vzhledem k pokročilé hodině zavřeno, takže jedeme dál na Rimini. Na okraji Rimini zastavujeme u Lidlu (už raději vícekrát do Lidlu nepůjdeme, sortiment je stejně bídný jako u nás, pokud chce člověk něco trochu lepšího, tak má prostě smůlu) a nakupujeme něco plodů moře a láhev vína na večer.

Kemp Belvedere, který jsem vybral pro dnešní nocování by měl být na severním okraji Rimini, žel tam, kam nás vedou koordináty z internetu evidentně není. Většinou jsem s výběrem míst k nocování úspěšný a kemp, který vyberu také využijeme, ale zde to prostě není možné, koordináty jsou zřejmě chybné. Takže pokračujeme kousek dál na sever a konečně nalézáme minikempík Tore Pedrera na Via Tolemaide. Má velikost bloku domů a je ze všech stran ohraničený silnicemi. Moc se nám nelíbí, ale už jsme docela unavení a z hledání i tak trochu otrávení, takže se ubytováváme, konec konců jde jen o přespání. Stan stavíme u plotu, což se neukázalo být nejšťastnějším řešením, neboť kolem celou noc jezdila auta a motocykly a nedaleko hučely velké klimatizační jednotky.

Zešeřilo se a mi se jdeme konečně koupat. Procházíme kolem restaurace, kde místní napjatě sledují finále fotbalového mistrovství (Itálie prohrála, takže když se vracíme z koupání, italové se trousí jako spráskaní psi :). Přicházíme k plážím, některé jsou vyhrazené hotelovým hostům, takže hledáme veřejnou pláž. Pláže jsou zde písčité a poměrně velké, lehká očista by jim však neškodila. Konečně ponáříme unavené člověky do příjemně teplé vody a lehce si zaplaveme. Výhled na moře nám stíní vlnolamy z kamenů, které brání vlnám v topení turistů a v požírání písku z pláží. Již za tmy se vracíme do kempu. Noc ve stanu Quechua nepatřila k nejpříjemnějším, vzhledem k horku jsme museli mít otevřený vchod, což spolu s divokými sny u některých nocležníků vyvolávalo noční můry.

 

Den čtrnáctý, zapějte nám svou libou píseň pod piniemi, poslové teplých krajin

Balíme si svých pět švestek a vyrážíme opět blíže k domovu. Cílem je tentokrát oblíbené (no, jak u koho :) letovisko Bibione. Dálnice před Bolognou je opět ucpaná, takže zkoušíme projet podél pobřeží, což se nám daří, cesta je poměrně únavná, posádka pospává a já sleduji cestu před sebou. Kolem poledne přijíždíme do Bibione, bohužel je siesta, takže kempy mají zavřeno a ke všemu je ukrutné horko. Původně zvolený Camping Lido se nám příliš nelíbí, neboť má minimum stromů poskytujících ochranu před spalujícím sluncem, takže hledáme dál. Nakonec nacházíme příjemný kemp Camping Dune u Via dei Lecci (Via Baseleghe) za 31 EUR na noc se spoustou borovic a stáními oddělenými živým plotem, který pokračuje téměř až na pláž. Do konce siesty však ještě nějaký čas zbývá, takže se jedeme podívat k moři.

V kempu si vybíráme pěkné místo v části bližší k pláži, stavíme náš osvědčený velký stan Husky Boston a vyrážíme se koupat. Večer zjišťujeme, že tento kemp nemá jen výhody, ale i nevýhody, tou první jsou komáři (a je to problém celého Bibione, nedaleká rezervace a mokřady jsou jejich vydatným zdrojem, každý den kempem projíždí automobil specializované firmy a postřikuje je), tou druhou jsou cikády (těžko říct, jestli jsme měli tento rok štěstí na jejich několikaletý líhnoucí cyklus, ale takovéhle peklo pamatuji pouze kdysi dávno před revolucí z Jugoslávie z Orašacu). Nuž, postříkejměž se Difusilem, tím nejsilnějším a obrňmež se hluchotou :).

 

Den patnáctý, pohoda, pizza, relax

Přes den se koupeme a odpočíváme po dosti náročném programu této dovolené (tento den již měl být dnem návratu, nicméně jsme se rozhodli si jej ještě užít u moře). Odpoledne jedeme do městečka, kde na hlavní třídě obhlížíme různé obchody a obchůdky, vietnamci, kteří jako by z oka vypadli těm našim brněnským (až jsem se jedné z nich chtěl zeptat, jestli tam není na dovolené a jestli normálně neprodává v Brně u podchodu :), obchody s botami, kabelkami, suvenýry, pizzerie (v jedné, tedy spíše je to jen obchůdek s prodejním pultem, si dáváme dva kousky takové nijaké pizzy), nakonec si v jedné gelaterii dáváme zmrzlinu do mističek. Kolem se prohání turisté na mnohočetných šlapadlech a mi si užíváme podvečerní, vpravdě prázdninovou atmosféru.

 

Den šestnáctý, na Brnooooo

Jako vždy, každá legrace jednou skončí, takže i mi balíme, jdeme se naposledy vykoupat, na cestu si kupujeme dvě pizzy a vyrážíme k domovu, cesta pomalu ubíhá, posádka opět střídavě poklimbává a já znovu proháním oči po šedém asfaltu před sebou :).

« (Previous Post)
(Next Post) »


Comments are Closed

© 2019: Ušatá Sova - cesty za krásou a poznáním | Travel Theme by: D5 Creation | Powered by: WordPress