Italia červen 2013

Tam, kde jsou krásné kopce, teplé moře, třesoucí se země a průzračná voda

Tuto dovolenou lze nazvat jako druhým pokračováním našich cestovatelských dovolených, po loňské Sardínii. Je také tak trochu na jednu stranu zkrácenou, na druhou stranu rozšířenou verzí původního loňského plánu na objetí Itálie. Startovní lokací je město mořeplavců, Genova odkud budeme pokračovat do Napoli, z níž se přesuneme na Gargano. Odtud se budeme postupně vracet směrem na sever a posléze i domů.

Galerie fotografií

 

Den prvý, jak hloupý Honza po Genově bloudil

V druhé polovině červná v časných ranních hodinách vyrážíme z Brna. Jedeme tentokrát poněkud odlišnou cestou, než jsme zvyklí neboť změna je život (většinou jezdíme přes Graz, Villach, Udine a Venezii). Před Vídní uhýbáme na Linz a Salzburg, u Rosenheimu nějak přehlédneme odbočení a zajíždíme si pár desítek kilometrů směrem na Mnichov. Dále pokračujeme přes Innsbruck a Bolzano, u Verony odbočujeme na Bresciu a Piacenzu a pokračujeme až do Genovy. Až na drobnou zácpu přímo na okraji Genovy je cesta vcelku bez problémů.

A zde nastává to pravé kufrování :). Navigace nás vede od pobřežní silnice podzemím, které ústí na Piazza Dante, kde je i Casa di Cristoforo Colombo (rodný dům Kryštofa Kolumba), kolem garáží a ukazuje, že tady by to mělo být (a kdybychom v nich hned nechali auto, protože to tak stejně v noci nakonec dopadlo, mohl jsem si ušetřit spoustu starostí, ježdění a běhání, ale zase by to nebylo tak zajímavé :). Nezdá se nám to, takže projíždíme Genovu křížem krážem, až konečně náš penzion objevujeme, tedy alespoň cedulku s honosným názvem Hotel Bruxelles Margherita na Via 20 Settembre (noc 55 EUR, samozřejmě to není žádný hotel, ale penzionek udělaný ze 3 patra jednoho z činžáků), jenže je tu problém, v okolí není absolutně kde zastavit, natož zaparkovat, takže projíždíme ulice kolem křížem krážem. Pokud je už v některé z bočních uliček místo, tak je to v modré zóně, což sice nevím, co znamená, ale nemám z toho dobrý pocit. Nakonec se vmačkáváme na jedno „modré“ místo na Piazza Colombo a jdeme se ubytovat. K ubytování má být i možnost parkování zdarma, nicméně naše přibližovadlo Renault Trafic je trochu nadnormativní, takže jsem zvědavý.

Ubytováváme se, posádka zůstává na pokoji a já jdu zaparkovat do garáží, kam mě směruje majitel penzionu, kterého si nejen pro jeho neustálé opakování „alora“ budu ještě dlouho pamatovat :). Samozřejmě, nevejdu se, je to nízké, takže parkuji zpět v jedné z bočních uliček, beru ještě pár věcí, co jsme zapomněli, daří se mi úspěšně zničit elektrický šlehač na kávu a spěchám na „hotel“ zjistit, kde zaparkovat. Majitel penzionu a jeho manželka jsou velmi vstřícní a příjemní lidé, takže mě nakládají do svého auta a jedeme Tour of Garages (majitel si ještě ve výtahu, čekajíc na manželku, posteskne něco ve smyslu ach ty ženské, opravdu pohodový starší pán). Po asi dvou neuspěších, majitelovou manželkou lehce komentované projížďce (určitě si budu pamatovat její nadšené a procítěné, roztomilou angličtinou vyslovené Genova the Beautiful při průjezdu jedné z vyhlídek na město pod námi :) a mém předchozím bloudění se v této části Genovy orientuji velmi slušně, nakonec končíme na Piazza Dante u těch prvních garáží, kolem kterých nás táhla navigace při příjezdu do města, sem se vejdu, bude to sice stát téměř 20 EUR za noc, ale nic nenadělám.

Vysazují mě nedaleko Margherity a já spěchám pro auto, kličkuji již známou trasou ke garážím (navigace se mezi vysokými domy okolo moc nechytá, ale není vpodstatě potřeba) a parkuji uvnitř. Spěchám na pokoj. Je po desáté, spolucestující se dívají na televizi a nevítají mě zrovna s otevřenou náručí. Jednak jdu opravdu pozdě a pak ten zničený šlehač (po dovolené jsem koupil nový), nuž, omlouvám se, nebyl to zrovna nejúspěšnější den, nicméně pro mě byla obzvláště projížďka s majiteli hotelu opět zajímavou zkušeností na kterou vzpomínám v dobrém :).

 

Den druhý, ryby ryby rybyčky

Ráno vstáváme a jako by toho nebylo dost, tak se mi ještě daří rozbít koncovku sprchy, 10 EUR majiteli jako omluva i poděkování za včerejšek, sice to odmítá, ale nakonec se nechá umluvit. Ubytování je B&B, takže si už sbalení sedáme do jidelny a častujeme se typickou sladkou snídaní. Vyrážíme k autu, platíme 18 EUR a hledáme výjezd z garáží. Jedeme navštívit Acquario di Genova. Projíždíme zpět po pobřežní silnici, po několika kilometrech se otáčíme a hledáme parkoviště. Jako v celé Genove to není nic jednoduchého. Sjíždíme dolů, směrem k přístavu, jenže všude je plno. Až narážíme na dva italy, kteří obsluhují parkoviště v nějaké staré průmyslové budově přímo pod Via Alpini D’Italia přístupné z Via Raffaele Rubattino. Máto jeden háček, auto si tam za každou cenu chtějí zaparkovat oni. Nuž, tíha okamžiku nebo co nás přesvědčilo :) a tak si bereme cennosti a předávám jim klíče od auta (ku cti jim je potřeba podotknout, že auto ani neodřeli, ani se nic neztratilo, ale neměli jsme z toho zrovna nejlepší pocit).

Procházíme kolem zrekonstruovaných přístavních budov sloužících jako muzeum, za nimiž nacházíme zastávku elektrického vláčku, který nás za 2 EUR na osobu sveze až k akváriu. Po cestě vláček těsně míjí prodejní stolky s roztodivnými turistickými cetkami, prodávající černoši různě uhýbají a uskakují. Před akváriem nám jeden z nich nutí zdarma figurky slona a želvy, prý ochraňují dům, nebo tak něco a pak nám uvazuje ještě tenké pletené náramky. Přidává dojemnou historku o pomoci chudým u něj doma a jestli něco nepřispějeme. Nuž, za poměrně originální obchodní model pár EUR dostává, ikdyž si o té pomoci domů nedělám moc iluze. O kousek dále si někteří z nás fotografují italskou verzi Jacka Sparrowa nehybně zde stojícího a nutno podotknout, že mu to celkem sluší, takže také dostává nějaké to EUR, za což gestem děkuje. Kupujeme vstupenku na akvárium ze 19 EUR na osobu (skleník biosféra nás v tomhle horku moc neláká a muzeum na druhé straně kde jsme nastupovali na vláček si také odpustíme, nejsme zrovna muzeální typy :).

Akvárium je velmi pěkné, mnoho rozličných živočichů, počínaje mořskými koníky a platýzy, přes nádherné medůzy až po obligátní žraloky, delfíny, kapustňáky, tučňáky a všelikou jinou mořskou havěť (třeba potapěče placatícího se v napůl vypuštěném akváriu drhnouce řasy ze skla :). Umělecký dojem nám mírně kazí vřeštící tlupa školních dětiček s italskou soudružkou učitelkou :). Poté co se dosyta nabažíme podmořského života kupujeme několikero upomínkových předmětů a vláčkem se přesouváme zpět k autu. Lehce trnu hrůzou, zda tam ti dva garážmajstři ještě vůbec budou a jestli už náhodou našeho modrého mazlíka někde neporcují na náhradní díly. Vše se však zdá být v pořádku, jsou zde. Platíme nějakých 10 EUR a dostáváme zpět auto, takže jsem si zhluboka oddechl.

Již zbývá jen Arrivederci Genova, čeká nás cca 120km do Camping Luni (Marina di Massa) kde budeme nocovat a snad se i vykoupeme. Přijíždíme v podvečer a po troše objíždění a hledání, kam že se nám to ten kempík schoval jsme konečně na místě. Snažím se domluvit s italem na recepci, ale tady moje angličtina naráží, zdá se, že tohle je kemp vyloženě pro italy a dotyčný, ač poměrně mladý a rozumně vypadající neumí anglicky snad ani pozdrav :) (to je snad poprve, co jsem se v Itálii anglicky nedomluvil, jinak je potřeba jim ke cti přiznat, že italové umí anglicky podstatně lépe než třeba španělé a to i mimo turistická centra). Takže nastupují ruce a nohy, nicméně s mojí chabou znalostí italštiny se nějak dorozumíváme, tenhle chlapík je tak totální pohodář, až se musíme smát :). Jsme ubytovaní v prázdné části kempu, která vypadá ideálně, ale později se tak ideální neukazuje, neboť přímo u ní je nepřehledná zatáčka před kterou italové ve dne v noci troubí. Vyrážíme pěšky k moři. Za zády se nám vypíná nádherný masiv Alpi Apuane nad kterým se vznášejí sem tam obláčky. Na pobřeží hledáme nějakou veřejnou pláž, což se nám po drobném obcházení daří. Moře je takové normální a je potřeba se vykoupat :). Ještě jdu najít nějaký obchod pro nezbytnou láhev vína na večer (na recepci mě jakž takž nasměrují) a potom ještě okukuji okolí, zda by se nenašel nějaký obchod s upomínkovými předměty, žel i to málo, co zde je je již zavřené.

 

Den třetí, z kopce do kopce a až nahoru k oblakům

Ráno vyrážíme směrem od pobřeží křivolakými a krásnými horskými silničkami směr Castelnuovo di Garfagnana, obdivujeme nádherné výhledy na moře i kopce kolem u Retigana a Terrnici, za Grotta Nera, kde je po levé straně lom na bělostný vápenec, projíždíme naprosto neosvětleným tunelem, který spíš než tunel připomíná jeskyni vyhlodanou ve skále, kde kape voda ze stropu. Za tunelem zastavujeme a jdeme se kousek projít a posbírat pár kamínků. Je tu krásně. Dále pokračujeme kolem Isola Santa a zastavujeme opodál na občerstvení, kochajíce se nádhernými výhledy a nakukujíce vpravo do areálu nějaké botanické naučné stezky.

Projíždíme Castelnuovo di Garfagnana a po neskutečném klikatém horském šplhu, který jsem místy jel i na jedničku projíždíme kolem velmi příjemně vypadající Ristorante di Rossi až konečně zastavujeme zřejmě na nejvyšším bodu naší trasy – Passo del Lagadello (Monte Albano, Pievepelago) ve výšce 1623m.n.m. na rozhraní Toscana a Emilia-Romagna. Pokračujeme dál na Porretta Terme, za jedním z městeček nadšeně poskakujem po obřím ledovém tunelu, který nad říčkou zanechala již dávno nás opustivší paní zima.  U Castiglione dei Pepoli zahýbáme na jih na Prato, kde projíždíme nádhernou silničkou malebně se vinoucí údolím kolem horské říčky. Tuto část naší dovolené bych společně s Monti Sibillini hodnotil jako jednu z nejkrásnějších a hodnou i samostatné dovolené.

Z Prata pokračujeme k Firenze a dále po dálnici na jih k našemu dnešnímu ubytování ve Follonice – kemp Pineta del Golfo. Nevím z jakého důvodu, ale kempů je v této části pobřeží naproti Elbě minimum a všechny jsou velmi drahé (noc stála 35 EUR + zvlášť se platila teplá voda). Kemp je poměrně pěkný, velký a členitý se zvláštními sociálnímí zařízeními místy postavenými kolem stávajících stromů, takže někde je prostě za dveřmí místo záchodu strom a tak :). Moře zde má spíše bahnité dno porostlé mořskou travou ale zase tak to nevadí, pláže jsou pěkné a čisté, v dáli přes moře je vidět ostrov Elba a na druhé straně do moře vystupující dlouhé molo.

Jedinou a to zásadní výtku má ženská část naší výpravy k době tečení vody v placených sprchách, která prostě nestačí a ústí to až v zoufalé šmudlání mýdla dolů ručníkem v umývárkách (mě stačila, ale já jsem nenáročný chlap :).  Obhlížíme kde v kempu nebo okolí zakoupit nějaké upomínkové předměty, když tu můj „bystrý“ zrak padne na obchůdek se suvenýry přímo za plotem, kam následně také vyrážíme.

 

Den čtvrtý, tam, kde mrtví v popelu odpočívají a živí se po popelu na kopeček z posledních sil škrábou

Ráno dáváme sbohem nemilovanému kempu a nastupujeme na zrychlený přesun směr Porto del Greco, což je městečko v aglomeraci Napoli přímo u Pompei. Cestu „zpestřilo“ pouze moje „drobné“ zaváhání při jednom z nudných úseků dálnice, které vyústilo v poměrně krizové brzdě.ní. Nic se nestalo, nicméně situace to byla poměrně nebezpečná, budiž to pro mě mementem do budoucna. Dorážíme do Porto del Greco a parkujeme na parkovišti ve dvoře nedaleko od spodního vstupu do Pompei. Po chvilkové procházce si to rozmýšlíme, neb je již poměrně pozdě, platíme dvě eura (personál parkoviště na nás trochu divně kouká) a jedeme najít nedaleký kemp Zeus.

Po jeho nalezení si vybíráme místo dle vlastního uvážení, kemp je plný plodících pomerančovníků, kvetoucích květin a holandských důchodců, tolik bludných holanďanů jsme v životě neviděli. A vyrážíme do Pompei. Večerní prohlídky mají něco do sebe. Platíme 11 EUR na osobu. Počasí je příjemné, atmosféra úžasná, turisté jenom sem tam, za Pompei se tyčí silueta Vesuvio, prostě nádhera. Bloumáme bočními uličkami i hlavními náměstími a směřujeme k nejvzdálenějšímu konci. Lehce nás trápí naprostý nedostatek (neexistence) toalet, no, na řešení se raději ani neptejte.

Neviděli jsem amfiteátr a sportoviště ve spodní části, nicméně na to asi neumřeme. Blíží se zavírací hodina a tak se přesouváme k východu. Ještě jedno náměstíčko s vystavenými mumiemi a jdeme ven. Mnoho toho již nestihneme, takže se vracíme do kempu a užíváme si jeho příjemné atmosféry. Je to jeden z těch hezčích kempů, ve kterých jsme kdy byli. Zkoušíme i nějaké zde rostoucí citrusy, ale nic moc to není. Lehce jsem to přetáhli s nočním posezením u vína a já si ještě vyposlechnu něco komentářů k mému řidičskému umění, nebo spíše k (ne)věnování se řízení a koukání kde co lítá. Nuž, byla to moje chyba, tak nemá smysle se dohadovat. Na další den máme naplánován Vesuvio.

Den pátý, směle vzhůru, jasní sokolové

Vstáváme v dopoledních hodinách a proto, že jsme se tam nechtěli šplhat přes poledne se tam přesně přes poledne vydáváme :). Auto odstavujeme na stanovišti nákladních vozů (většinou na „autobusky“ přestavěné vojenské náklaďáky), platíme 20 EUR na osobu a nasedáme. Tenhle kostitřas nemá vůbec pérování, takže v něm po panelové cestě vinoucí se národním parkem skáčeme téměř do stropu, neprozřetelně vsazenívše vzadu.

Jsme vyvezeni několik stovek metrů pod vrchol, kde obdržíme samolepky a dále pokračujeme po úzké stezce v sopečné suti směrem nahoru. Útrpně se musíme usmát nad sestupující japonskou turistkou, která v tomhle marastu ťapká v pantoflíčcích na podpatku.

Konečně jsme na vrcholu, horko je značné a mi vyhledáváme průvodce, který nám má podat výklad (je vcelku schopný hovořit i anglicky, takže to není úplná ztráta času). Dozvídáme se něco z historie, o části kráteru, kam se dříve sestupovalo a kde průvodci zapalovali o skálu papír, což bylo ale po tragické nehodě dvou turistů zrušeno. Také jsou zde vidět zbytky horní stanice lanovky, která už ale není funkční a to zřejmě hodně dávno. Procházíme se po spodní hraně kráteru až na druhou stranu a u stánku se suvenýry zakupujeme magnetky a další upomínkové předměty.

Dole pod námi je parkoviště, na nějž se dá přijet ze strany Napoli. Nahoře nad námi na vyšší straně kráteru je jako řada mravenců vidět skupina turistů, kteří si to odvážně v tomhle horku vykračují.

Je zde čas návratu a tak pelášíme zpět. Užíváme si rozhledy do kraje, odhadujeme kde jsou asi tak Pompei, dole pod námi hasí neustále poletující vrtulník drobný lesní požár, v dáli se vypínají vulkanické ostrovy a krásný neapolský záliv. Tentokrát již odpružený kostitřas nás sváží stejnou cestou dolů a mi se ještě jedeme podívat, kde že bychom se to mohli vykoupat v moři.

Podle google map mám určitou představu, takže parkujeme na ulici podél pobřeží a jdeme se podívat na pláž. Pláže jsou zde naprosto černé ze sopečného materiálu. Koupání přijde na řadu až později odpoledne, teď si jedeme zpět do kempu trochu odpočinout a najíst se. Po odpočinku vyrážíme na pláž. Parkujeme na parkovišti mezi domy, platíme pár eur dvěma mladíkům, kteří zde fungují jako obsluha (bůh ví, jestli opravdu, ale nikde jinde se pořádně parkovat nedá a tohle je hned u pláže). Pláž je lemována řadou budov, zčásti vybydlených a je zde jen pár místních. Voda je trochu cítit, ale je teplá a celé místo má úžasnou, neopakovatelnou atmosféru, slunce klonící se k západu, vlevo vystupující kopce nějaké pahorkatiny, křik racků, vlny, moc se mi tam líbilo.

Den šestý, za křišťálovou vodou

Vyrážíme směr Gargano. Přesouváme se z jednoho pobřeží na druhé, provází nás vyprahlá krajina a neskutečné horko, nechápu výdrž místních černých prostitutek, které jsou v tomhle horku schopny postávat u silnice a ještě případně vykonávat své řemeslo. Někdo holt těžký chleba má. Již na Garganu se zastavujeme v místním supermarketu a kupujeme výborné tradiční italské syrové klobásy a mě je koupen kus výborného sýra Pecorino (miluji sýry :). Dále pokračujeme do horské vesničky Monte Sant’angelo kde je ve skále vytesán kostel, který jsme však neviděli. Z vesnice je nádherný výhled do kraje i na okolní moře, projdeme se a pokračujeme dále. Projíždíme po pobřeží směr Vieste a hledáme kemp Baia e Cala Campi, kam mě navigují členové posádky, kteří jej však znají pouze od moře z návštěvy lodí na jeho věhlasnou pláž a do jeho vyhlášené restaurace. Takže napoprvé projíždíme kolem a nepoznáváme jej. Před Vieste to už nevydržím a připojuji se za drahé koruny na internet a ověřuji si polohu. Opravdu je to ten, který jsme minuli, takže se deset kilometrů vracíme.

Vše již probíhá bez problémů, parkujeme auto a stavíme předstan (bohužel na ne úplně vhodném místě poblíž nerudných německých důchodkyň nesdílejících naši noční pohodu u skleničky vína) a jdeme se přivítat s mořem.

Den sedmý až dvanáctý, pohoda, relax

Pobyt na Garganu si kromě koupání, potápění, přejídání se plody moře a podobnými volnočasovými aktivitami zpříjemňujeme i výletem do Vieste. Zde si v jedné z romantických uliček v Osteria Al Duomo dáváme něco dobrého do bříška za mírný obolus 54EUR, okukujeme pak moře v zálivu a po procházce městem, které za to opravdu stojí, pokračujeme dál. Nabízí se nám výhledy na krásné ostrovy Tremiti a krásnou okolní krajinu, jíž projíždíme až do zvláštního, spirálovitě se zatáčejícího a čistě pro turisty postaveného městečka Lido del Sole. Některé z nás zde přepadají vzpomínky na dřívější pobyt s cestovní kanceláří a tak si jdeme zavzpomínat na pláž a k dotčenému kempu. Já dostávám chuť místní italy obohatit o ždibec české kultury a tak z auta hulákají Kabáti (je to světlá výjimka, většinou posloucháme místní rádia, ale teď mi to prostě nedá :-).

V dalších dnech se opět koupeme na, i na místní krásné poměry, uikátní pláži, která je poseta pazourky a dalšími roztodivnými minerály uvolněnými z okolních sedimentárních hornin, z útesu dolů dokonce rostou kapary, jejichž plody místní trhají.

Den třináctý, palmy a mráz

Deštivým ránem vyrážíme z Gargana na sever, prvním cílem je turisticky známá Palmová riviéra. Pláž je zde celá lemována kempy kam až oko dohlédne, krom toho zde neskutečně fouká vítr, až písek bodá do kůže a moře je také značně rozbouřené. Místo samo o sobě na mě nedělá žádný zvláštní dojem, někteří z nás zde opět byli dříve s cestovní kanceláří, takže mě oblažují vzpomínkami. Dáváme sbohem palmám a větru a vyrážíme k tomu pravému dnešnímu cíli, jímž je nádherný přírodní park, Monti Sibillini, těsně sousedící se známějším masivem Gran Sasso.

Projíždíme nádhernou krajinou zelených kopců i bílých vápencových masivů, v kouzelném městečku Castelluccio kupujeme alespoň magnetku a posouváme se do našeho dnešního nocležiště, jímž je Camping Monteprata ve výšce kolem tisíce metrů nad mořem, obklopený dvou a půl tisícovými velikány. Je krásně, nicméně jasná obloha v této výšce a i díky přechodu studené fronty teplota klesá v noci k nule a mi, rozehřátí ze slunného Gargana a bez topení krutě strádáme (víno teče proudem :-). Zato to ráno, tak nádherné ráno, jako zde, kdy do závěsů na oknech auta proniká slunce vstávající zpoza horského masivu vůkol nás a já se na ještě vratkých nohách vydávám ven jemu na pozdrav, zkrátka jedno z nejkrásnějších rán, jaké jsem kdy zažil.

Den čtrnáctý až šestnáctý, tam, kde se cítíme, jako doma

V kempu v noci probíhal sraz zhruba padesáti motorkářů, celá lokalita Monti Sibillini se zdá být pro ně velmi oblíbenou a vyhledávanou a zmrzlí motorkář houfně odjíždějí. Mi také balíme a vyrážíme se ještě trochu projít po místních kopečcích. Dole v údolí vidíme karavanové „městečko“ na divoko kempujících italů. Po procházce vyrážíme směrem na sever. Na dálnici, která je neskutečně rozkopaná a neustále je na ní omezení na šedesát kilometrů mám ve sto dvaceti pocit, že jsem největší brzda provozu, jiný kraj, jiný mrav, tohle by jim na severu Itálie neprošlo, jih je prostě trochu jiný. Jak se více blížím severu, řidiči jsou čím dál, tím více ukáznění a i já musím brzdit. Konečně dorážíme do našeho oblíbeného Cavallino Treporti (už jsem někde psal, že je to malé městečko, kde vlastně nic není a ani sami nevíme, proč se sem neustále vracím a cítíme se zde jako doma? :-), kde nás čeká závěrečná relaxace.

Den sedmnáctý, k domovu, koníku můj věrný

Naše další krásná dovolená se nachýlila ke svému konci a jako vždy, balíme, máváme se slzou v oku Itálii a vyrážíme opět k domovu.

 

« (Previous Post)
(Next Post) »


Comments are Closed

© 2024: Ušatá Sova - cesty za krásou a poznáním | Travel Theme by: D5 Creation | Powered by: WordPress