Dublin květen 2014
Tam, kde je tráva zelenější a čtvero ročních období i několikrát v jediném dni zažijete.
Když jsme si tak koncem loňského roku přemýšleli nad tím, co nás hezkého potká v roce následujícím a s neradostným zjištěním, že přihlédnuvše k hotovosti smutně se krčící kdesi dole u dna mého bankovního účtu, jenž jsem příznačně pojmenoval Hladomorna, to s dovolenými nevypadá nijak růžově, začali jsme přemítat nad alespoň nějakou malou, hodně ušetřenou dovolenou. Jak už to tak bývá, záměr byl chvályhodný, leč výsledek se poněkud prodražil, ale nelituji toho!
Galerie fotografií
Je začátek května a my jedeme na letiště. Závratnou rychlostí, jíž je jen moje dodávečka Renault Trafic schopna vyvinout se řítíme po notně zmrzačené tepně naší krásné zemičky, dálnici D1 z Brna do Prahy, plni očekávání a radosti. Vše proběhlo hladce, autíčko si stojí na svém oblíbeném parkovišti společnosti Parkia, týden za pouhých 200,- včetně transferu na letiště a zpět, pan řidič je jako vždy ochotný a příjemný a veze nás na letiště Praha Ruzyně. Akademické 2 hodiny před odletem jsou tak akorát na to, abychom se v pohodě a klidu stihli nalodit na přímou linku společnosti Ryanair do Dublinu. Letenka stála lehce přes 3000,-Kč na osobu včetně místenky. Na palubě se nás příjemná letuška ptá, zda bychom nechtěli sedět u dveří nouzových východů veprostřed letadla, nu, proč ne, alespoň bude dost místa na nohy.
A už se vezeme po dráze, motory předvedou svou plnou sílu a doslova nás vystřelí nad mraky. Hurá, konečně je pořádně vidět sluníčko. Zato dole pod námi nic moc, jen mraky a mraky. Trochu se to zlepšuje, když opouštíme pevninu a míříme nad moře. Čím více se blížíme k Irsku, tím více začíná počasí připomínat apríl, chvilkami černé zlověstné mraky, chvilkami sluncem prozářená hladina moře. Přistání bylo hodně tvrdé, takhle s tím o zem nemlátí ani stachanovci z Aeroflotu, nuž, jsme na zemi, svítí sluníčko, tak je asi vše v pořádku.
Dubline vítej. Projdeme odbavením a po lehkém kufrování po areálu letiště nalezneme kýžené stanoviště autobusu číslo 16 směr centrum. V rukách nás hřeje v malém letištním Sparu koupený pětidenní lístek na městské autobusy za mrzkých 27,50 EUR (jednotlivý lístek na více než 3 zastávky jinak stojí téměř 3 EUR, v okruhu centra města necelé euro www.dublinbus.ie).
Autobus nás vyplivne na Drumcondra Road již pod docela potemnělou oblohou. Bude pršet. Máme to necelý kilometr k ubytování a je potřeba si opět trochu zakufrovat místními uličkami. Již chvilku drobně prší, když dorážíme k našemu útočišti. Penzion Egans House jsem zarezervoval přes Booking.com 14 dní před odletem, kdy jsem si přečetl další aktuální recenze na penzion, který jsem měl zarezervovaný doposud. Backpackers cosi za 260 EUR na 6 nocí s vizitkou špinavé, rozbité a zapáchající díry fakt ne, zrušeno, Egans House za 430 EUR a Hladomorna pláče, ale nelituji toho, nenechám si pokazit dovolenou kvůli špatnému ubytování.
Takže je zaplaceno a vybalujeme se na pokoji, pokoj je sice malý, ale útulný stejně jako celý penzion, máme i chodbičku a z ní vcelku velkou koupelnu s hodně malou sprchou, vše je čisté a funkční. Zkouším Wi-Fi, které funguje přímo na pokoji a fungovalo více méně spolehlivě po celou dobu pobytu. Na pokoji je rychlovarná konvice, ideální pro přípravu sušené stravy TravelLunch, kterou si vezeme sebou. Za oknem drobně prší a my toho máme už pro dnešek docela dost, takže zaskočím na recepci pro láhev ne příliš dobrého vína za 16 EUR (alkohol je v Irsku poměrně drahý a většinou se prodává ve specializovaných obchodech, případně některých samoobsluhách, výhoda je, že spousta obchodů včetně těch s alkoholem má v Dublinu otevřeno až do večera) a hurá odpočívat, čekají nás perné dny.
Den prvý aneb seznamte se prosím
Vstáváme dopoledne a po skromné snídani se vydáváme pěšky na cestu do středu země, tedy města :). V Dublinu jsme celkem 7 dní včetně dne příletu a odletu a tak potřebujeme ušetřit dva dny ježdění autobusem aby nám vystačil pětidenní lístek. Střídavě drobně prší, fouká vítr, občas svítí sluníčko, prostě blázinec. Ale nadšení neklesají na duchu. Čeká nás Hop-on Hop-off turistický autobus, který jsem spolu s dalšími výlety koupil na svém oblíbeném Viator.com. Po drobném faux pas kdy jsme se snažili nastoupit do zeleného autobusu stojíme již veprostřed O’Connell Street a nastupujeme do toho správného, červeného, pěkně jako všechny autobusy v Dublinu patrového. Řidič chvilku zkoumá lupen z Viatoru a vystavuje nám dva lístky. Turistické autobusy mají dvě trochu odlišné trasy, červenou (delší až do Phoenix Park, ZOO) a kratší modrou, která se točí kolem Guinness Storehouse a jede až na hřbitov (to je poprvé, co se s námi autobus otáčel a zastavoval přímo na hřbitově :). Poslední trasa, černá je noční (lze za 5 EUR rozšířit z denního lístku, samostatně stojí 12 EUR), tu máme až v den před odletem na rozloučenou. Kterou trasou autobus jede lze poznat jen z barevné cedulky nalepené na předním skle, červené nebo modré, noční linka přijela s červenou, ale v 9 večer už denní nejezdí.
Napřed jsme se rozhodli celou trasu objet bez vystupování (něco přes hodinu cesty), projížďku doprovází výklad týkající se našeho okolí, takže se snažím překládat, milosrdně vynechávám pasáže irské a irsko britské historie, neboť moje znalosti o ní jsou poměrně povrchní a ani nás to příliš nezajímá. Fascinuje mě zručnost řidiče autobusu, s níž se proplétá s touhle obludou úzkými městskými uličkami. Takže už víme, kde je původní pivovar Guinness, palírna Jameson whiskey, ZOO a mnoho dalších míst. Pro seznámení to zatím stačí, jak dojíždíme na poslední zastávku, začíná docela hustě pršet. Vystupujeme a hledáme nějaký obchod, kde bychom směnili bídný groš za něco na zub. I co čert nechtěl, zabloudili jsme do obchůdku Aláhových vyznavačů a mohu říct, že tohle jsem ještě neviděl, něco takového bych potřeboval v Brně, tolik roztodivných surovin na vaření a ceny na místní poměry vcelku lidové. Naplníme tedy dvě tašky a hurá do deště. Začalo pořádně foukat a můj krásný deštník, který mě prodal úslužný vietnamský obchodníček v Brně u hlavního nádraží je rázem naruby, nu čert jej vem, stál snad 50 korun, ale na mě prší. Po cestě ještě v obchůdku s názvem doprovázeným označením Off-Licence (specializovaný obchod s alkoholem) koupíme láhev výborného chilského vína, večer se bude hodit. Na pokoji následuje jídlo a něco zaslouženého odpočinku.
A hurá zase ven, kde už opět svítí sluníčko, vyrážíme směr botanická zahrada. Máme to deset minut pěšky a kupodivu ani nebloudíme. Příjemným překvapením je vstup zdarma, nevídáno neslýcháno. Botanická zahrada je opravdu nádherná, společně se ZOO bych ji doporučil k návštěvě každému, ale možná jen na jaře, všechno tu kvete, krásné skleníky, atmosféra umocněná sluníčkem a modrou oblohou, prostě ráj na zemi. Odcházíme až když místní popoháněčka čtvrt hodiny před zavíračkou vykřikuje, že už mají zavřeno, nu co naděláme, také asi chtějí jít domů. Kousek se projdeme po okolí, a hurá tam, kde máme měkké postele.
Den druhý aneb tanec s vlky a další havětí
Vyrážíme do ZOO. Nejprve autobusem č. 40 a potom č. 46a až na konečnou, kde na nás řidič huláká, že jako už konečná, že má padla, díky mu za to, kdyby jel kolečko, tak to ani nepoznáme. Po desetiminutové procházce okrajem Phoenix parku jsme u brány, takže hurá tam (vstupné je 16,50 EUR na osobu). Kafíčko z automatu na posilněnou za 2 EUR neuškodí a už se kocháme. ZOO je vytvořena kolem několika rybníků a je opravdu velmi hezká, začínáme pózujícími lvy a tygry, přes tlupy opic na ostrůvcích i vlky, hltajícími zrovna kusy masa se dostáváme do africké savany. Zde okukujeme žirafího důchodce, který je chudák celý vrásčitý a i růžky má už šedivé, baví se žvýkáním vlastního jazyku, který mu visí z pusy. O kousek dál profesionální fotograf cvaká obrázky čerstvě narozeného žirafátka, jehož jediným zájmem je zdá se sedět a spát. Nepomáhá ani volání ošetřovatelů, prostě malá hvězda má svou hlavu. Až po deseti minutách se rozhodne zapózovat a to s celou parádou, po boku mámy i táty a celé rodiny, hotová fotka do žirafího rodinného alba. Na druhé straně u slonů nás fascinují nádherně udělané cestičky mezi hustým bambusem zpříjemňované šuměním malého vodopádu. Začíná se zatahovat, tak rychle ještě ještěrky a hady a hurá do Phoenix parku k obrovskému obelisku, postavenému tu na počest nějakého vojevůdce.
Nastupujeme na Hopkací autobus (lístek má platnost 2 dny, stojí 18 EUR na osobu) a jedeme do města. Řidiče se ptám, jak je to s tou modrou linkou, na což mě odpovídá, že každý autobus má barevnou ceduli vepředu. Takže se rozhodujeme, že ještě projedeme modrou trasu. Po návratu na O’Connell Street sedáme tamtéž na autobus č. 40 a uháníme bydlet, zítra nás čeká brzké vstávání a dlouhý den.
Den třetí aneb tam, kde se chodí obři koupat
Vstáváme v 5:30 místního času (-1 hodina oproti čr) a pelášíme na Drumcondra Road, kde máme domluveno, že nás vyzvednou (tímto ještě jednou děkuji za vstřícnost a ochotu zaměstnancům cestovní kanceláře Extremeireland, kteří ušetřili dobrou hodinu našeho drahocenného spánku) na náš výlet na sever Irska na Giant’s Causeway koupený také přes Viator.com za 65 EUR na osobu. Kupodivu, ač je všední den tak je i velký autobus zaplněn ze 2/3 a to většinou mladými lidmi. Řidič i průvodce v jedné osobě je velmi příjemný a vtipný starší pán, který nás hned po nastoupení upozorní, že je potřeba se připoutat, nu což, činíme tak.
Sluníčko krásně svítí a na nás po dobré vlastnoručně připravené svačině padá pohoda a klid, takřka vnímáme harmonii všehomíra :). Řidič nám povídá o Irsku, 6 milionech irských ovečkách chovaných na maso jejichž vlna je tak hrubá, že je nepoužitelná téměř na cokoliv a výrobky z ní spíše než svetry připomínají mučící nástroje pro odsouzené k udrbání se ku smrti. První kávo toaletová zastávka nás čeká již na britské straně v severním Irsku (pozná se to tak, že postranní čára na dálnici se změní ze žluté na bílou a nápisy již nejsou v angličtině i irštině, ale jen v angličtině a ukazatele vzdálenosti jsou namísto v kilometrech v mílích, nepozorný si toho ani nevšimne). Střední káva v místním podání je třídecový kelímek za 2 libry, velká pak snad půllitrový :). A jedeme dál, přijíždíme k Belfastu, který je dle výkladu řidiče vesnicí, která se spolu s rozmachem stavby lodí a navazujícího těžkého průmyslu stala městem, nutno podotknout že dost ošklivým a ucpaným městem. Také nám vypráví, že placaté kopce nad městem byly pro Jonathana Swifta inspirací pro Gulliverovy cesty a není těžké si představit proč. Po překonání zácpy, které trvalo téměř tak dlouho, jako vlastní cesta z Dublinu se dostáváme na nádhernou pobřežní silničku malebně se vinoucí těsně nad kamenitým břehem moře. Řidič nám ukazuje část silnice, která loni při vlnobití spadla do moře, moře je dnes klidné, tak doufáme, že snad tentokrát nic nebude.
Projíždíme malebnými rybářskými vesničkami, na domcích jsou zajímavé velké prosklené „obývací“ pokoje vystouplé směrem k moři, myslí mě probíhají myšlenky, jak kruté tu musí být zimní vlnobití. Z výkladu se dozvídáme o pěstování lososů i o nájezdech medůz, které z něho v posledních letech udělali opravdu špatný podnikatelský záměr, se kterým vás vyhodí z každé banky. Sledujeme nesmazatelnou stopu římanů v podobě nepůvodního bukového lesíka, který se rozprostírá kolem cesty vinoucí se nahoru na rašeliniště. Zde míjíme krásná mizející jezírka, která jsou schopna zmizet i objevit se takřka přes noc. V moři vidíme ostrov, který byl kdysi poset bohatými kláštery, než si z nich vikingové udělali oblíbený cíl svých téměř turistických výletů :). Ještě dále jsou vidět břehy Skotska.
Všudypřítomná výzdoba pro Giro di Italia, proběhnuvší zde uplynulý víkend, která se sestává z roztodivných bicyklů nabarvených na růžovofialovo, fáborků a vůbec přebarveného všeho možného včetně sádrových trpaslíků, se nevyhnula ani stádu oveček jednoho z místních nadšených farmářů-fanoušků, který jim přestříkal barvou celé kožichy, vypadá to opravdu roztomile (barevně se značí ovce v celém Irsku, neboť je farmáři pasou společně).
Konečně dorážíme na první dnešní zastávku, provazový most Carrick-a-Rede Rope Bridge. Po poučení nás náš řidič-průvodce vybaví kartičkou na vstup a jdeme se pokochat krásou zdejšího moře a útesů. Procházka je to poměrně dlouhá a vyhrazený čas vcelku krátký, což je bohužel daň za poměrně náročný program tohoto výletu. Provazový most se houpe nad úžinou která odděluje malý ostrov od „pevniny“ a původně vznikl z potřeby rybářů uvazovat k němu lodě když v úžině lovili táhnoucí lososy. Je tu krásně, počasí nám opět přeje a obloha má na své krásné modré tváři jen pár přívětivých obláčků. Pouze v dáli vidíme odcházející mračna přeháňky, kterou jsme právě projeli. Při zpátečním přechodu přes provazový most obdivujeme racky hnízdící na kolmé stěně jednoho z útesů a představujeme si, jaké by to bylo se koupat v létě v průzračné vodě u písečné plážičky pod námi. Následuje úprk po schodech nahoru, pár upomínkových předmětů a jedeme dál.
Giant’s Causeway, Unesco, Nádhera, tohle stačí, aby charakterizovalo naši další zastávku a zároveň hlavní bod programu. Značnou měrou se na tom samozřejmě podílí i počasí, nebe je již téměř úplně bez mráčků a modrá obloha vykukující nad věčně zelenými kopci vůkol jen umocňuje nádheru tohoto místa. Po poučení od řidiče, že není třeba jít přes turistické centrum a platit za vstup (je třeba nepodlehnout tlaku všudypřítomných cedulí a vydat se vpravo podél parkoviště pod neoznačený most – téměř tunel) jsme se vydali pěšky (jezdí zde i autobus za 1 EUR) na čtvrthodinovou procházku na místo činu :). Jedná se o bazaltový útvar, který ztuhl ve vrstvách vápenců takovým způsobem, že se rozpadl do většinou šestibokých sloupů, vypadá to opravdu úchvatně. Scházíme po těchto „schodech obrů“ až k moři, které je plné roztodivných řas a noříme do něj unavené nohy. Brrr! Voda o teplotě odhadem 10 stupňů je opravdu studená, něco jako v lednu v Malaze a dlouho to nevydržíme, ale srdnatě do ní noříme nohy znovu a znovu. Je nádherně čistá a osvěžuje, tak je potřeba toho využít. Rozhlížíme se po okolí. Na vrcholku nejvyššího útesu nad námi se objevuje pár lidí velikosti mravenců stojících úplně na kraji. Sebevrazi, napadá nás, tak blízko ke kraji bych si nikdy nestoupl, pád z výšky několika stovek metrů by nebyl zrovna něčím, co bych si chtěl přidat do sbírky věcí, které jsem vykonal.
Ještě se projdeme po okolí a již je tu čas na návrat. Po drobném problému s nedostatkem (spíše neexistencí) veřejných toalet, který jsme museli vyřešit alternativním přístupem :), se usazujeme v našem autobusu a vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Zastavujeme se u nějaké zříceniny a řidič přidává historku o hradní paní, které jednoho dne zmizela v moři jídelna i s kuchyní a tak si došlápla na svého drahého hradního pána s tím, že chce nové panské sídlo ve vnitrozemí, které se kupodivu nedochovalo, ale tato ruina zde stojí a asi stát ještě nějakou chvilku bude. Pět minut na fotografování a šup zpět do autobusu, čeká nás poslední bod programu, Belfast. Jak již bylo zmíněno, Belfast je město, které příliš neoslní, popravdě jsme se prošli po hlavní třídě, navštívili obchod se suvenýry, obešli City Hall, o které nám pak náš řidič řekl, že stejně byla zavřená, ikdyž měla být přístupná a veřejné záchody a bylo. Vyrážíme směrem domů, po cestě svítí sluníčko, pak zase prší, pak svítí, no Irsko :). Před osmou nás autobus vysazuje na místě, kde jsme nastupovali (10 EUR řidiči jako výraz díků a spokojenosti, většinou se to v Irsku očekává, cca 10÷15% z ceny a to i v restauracích, pokud to není přímo uvedeno na účtu), skočíme ještě do obchodu naproti přes ulici pro trochu jídla a něco dobrého na pití a kráčíme se zašít do našeho útulného pokojíku.
Den čtvrtý aneb tam, kde šplouchá moře a dobře se vaří
Tento den jsme pojali odpočinkověji, vyrážíme se podívat na moře v Dublinu. Takže opět autobus č. 40 na O’Connell Street a 300 m pěšky dolů a doleva na autobus č. 130. Vystupujeme u dřevěného mostu poeticky nazvaného The Wooden Bridge :). Je docela ošklivé počasí, trochu fouká a je pod mrakem, takže rychlá procházka, posbírat pár mušlí a kamínků a hurá do blízké restaurace Restaurant 1014. Dáváme si tradiční irský Chowder, vynikající bílou polévku se zeleninou a obrovskými kusy lososa („malá“ porce za necelých 8 EUR na osobu) a místní verzi fish&chips (13 EUR na osobu), porce jsou opravdu velké a servírka se směje, jak na ty hory jídla koukáme. Vynikající, jak polévka, tak i fish&chips. Dokonce nás ani nenutí si objednávat nic na pití a do skleniček nám bez ptaní nalejí vodu. Mají další plus. Restauraci jsem vybral na internetu a mají tam za rok 2011 a 2012 ocenění jako nejlepší v Irsku podle nějakého žebříčku a opravdu nezklamali. Příjemné, nikterak přehnaně luxusní prostředí a rozumné ceny společně s výbornou kvalitou jídla z nich dělají horkého favorita pro každého, kdo má rád dobré jídlo.
Máme plná břicha a je nejvyšší čas si jet „domů“ odpočinout, neboť nás večer čeká další program. Po hodině spánku (nějak nás to zmohlo :) vyrážíme směr Temple Bar, ano, jde se pít! Tedy ne, že bychom jinak abstinovali, mírný proplach zákoutí člověčí duše aby se v nich nezahnízdily chmury a splín tak nějak k dovolené patří, ale tohle má být přímo ponorem do hospody z nejhospodovatějších, takže směle do toho. Temple Bar je název jak věhlasné hospody, tak i celé čtvrti kde tento podnik sídlí. V celé čtvrti vládne úžasná atmosféra, spousty lidí, výzdoba, osvětlení, odevšud zní živá hudba, prostě zážitek. A jsme tu, před námi je červené průčelí s nápisem Temple Bar. Vevnitř se štěstím zabíráme místa přímo u baru (je zde dost plno, ale lidi odchází a přichází, takže kdo má trpělivost tak muže stát a popíjet a čekat na místo). Jsme v Dublinu, takže si musíme dát to jediné a pravé, ano, pinty Guinnesse nechť létají prosím (pinta je něco přes půl litru, glass je malé pivo, pinta Guinnesse v Temple baru byla za něco přes 5,50 EUR, platí se hned). Popíjíme, sedíme, posloucháme živou hudbu, radujeme se ze života, objednáváme a popíjíme a, no však víte. Nad hlavami se nám jako damoklův meč vznáší odjezd posledního autobusu v 23:15, vidina několikakilometrového nočního pochodu nás moc neláká. Takže nakonec ještě jednoho malého Guinnessíka a jedeme bydlet.
Den pátý aneb jak se chudý Honza na boháčovo sídlo šel podívat
Náš poslední celý den v Dublinu a tak je potřeba jej pořádně využít, takže neklesejme na duchu a vyražme se podívat, jak se žilo a žije těm urozenějším z nás, náš cíl se jmenuje Powerscourt :). Na Viator.com nebo u místních cestovních kanceláří lze zakoupit za cca 20 EUR výlet, který zahrnuje i Powerscourt Gardens a Waterfall (nejvyšší vodopád v Irsku, 120m, dle mého skromného názoru i názoru irů zase nic tak moc co by člověk musel vidět), my jsm však z úsporných důvodů zvolili romantické cestování městskou hromadnou dopravou (autobus č. 44, něco přes hodinu ze středu Dublinu). Naším cílem jsou dobře hodnocené Powerscout Gardens. Vystupujeme na konečné na náměstí vesnice Enniskerry a šlapeme do kopce lehkou oklikou pod hnízdy vřeštících vran vysoko v korunách borovic. Místní z nich musí mít opravdovou radost :). Na konci vesnice vpravo je vstup na pozemky Powerscourtu, který zahrnuje golfový klub, luxusní lázně a vlastní panské sídlo se zahradami, které je samozřejmě až na konci, takže šlapeme. Počasí je příjemné, výletnické, ikdyž ze začátku trochu poprchávalo. Vstupné do zahrad je 8,50 EUR za osobu, starší příjemná paní za pokladnou chvíli zápasí s čipovou platební kartou, aby nás záhy vybavila letáčky s mapkou a vstupenkami. Zahrady jsou krásně udržované, anglický trávník radost pohledět, spousta rostlin kvete a my se vydáváme na prohlídku. Od romantické zříceniny věže přes krásně rozkvetlou a voňavou japonskou zahradu po spousty rozkvetlých rododendronů, hřbitov domácích mazlíčků (poníků, psů, ptáků ale třeba i krav :), i nejstarší část zahrad, luxusní obezděné zahrady, vše je radost pohledět. Sluníčko už svítí takže si to náležitě užíváme.
Přichází čas se rozloučit a tak šlapeme zpět. Na okraji vesnice u kostela Sv. Patrika rostou obrovské araucarie, ve velikosti odpovídající okolorostoucím borovicím obývaným těmi černými uvřeštěnci, nádhera, nikdy jsem je v téhle velikosti neviděl. Autobus stojí na zastávce a my se uvelebujeme na poschodí hned u předního skla. Cesta zpět je opět dlouhá a je to celé trochu únavné, takže se jedeme do našeho ubytování najíst a odpočinout si.
Večer nás čeká poslední tečka programu, tedy dvě, ale ta jedna je už spíš tečičkou :). První je noční projížďka oním patrovým autobusem po centru Dublinu a jeho docích. Začíná se v devět, kdy je relativně světlo a postupně se začíná stmívat. Obzvláště doky mají v noci svoje neopakovatelné kouzlo, moc se nám to líbilo a doporučuji to všem. Poslední tečičkou je pravá irská whiskey a kde jinde, než ve čtvrti Temple Bar. Je čtvrtek a je zde podstatně více lidí, podle otevíracích a zejména zavíracích hodin hospod nám přijde, že zde víkend začíná už ve čtvrtek. Jak se tam tak procházíme a obhlížíme, kde že bychom si toho panáka dali, tak naráz stojíme zase před Temple Barem, nu což, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale do baru ano, takže Jameson whiskey pěkně prosím (jedna za něco přes 6 EUR). Dostáváme ji tak, jak by se měla pít, bez ledu, krásně rozvoněnou s bohatou a příjemnou chutí, takže i já, jinak vcelku nepiják tohoto druhu pití si ji dokážu vychutnat. Popíjíme, díváme se ven z okna na žebráka se psíkem, kterému také přidáme něco na dobrou náladu a sledujeme hodinky, které neúprosně odměřují čas do odjezdu posledního autobusu a tím i konec veškeré zábavy. Ještě poslední ohlédnutí, pár fotek a jedeme se z toho vyspat.
Cesta zpět, domů a tak dál
Vstáváme v poklidu, letíme až odpoledne, takže vydatně posnídat, rozloučit se v Egans House a jdeme na autobus č. 16 a s ním až na letiště, konečná, vystupovat. Na letišti jsem vyrobil trochu rozruch, to by jeden nevěřil, o kolik více CO2 má v sobě Pepsi v plechovce než v plastu a co to udělá, když se do toho plastu přelije. No rána při bouchnutí šampusu je proti tomu slabota a co čert nechtěl, za námi zrovna seděl hlouček letištních zaměstnanců, kteří hned stříhali ušima co že se to děje :). Po této drobné kulturní vložce jsme se raději přesunuli na odbavení, někteří z nás si zakoupili Jameson whiskey pro žíznivé krky doma a šupeme do letadla. Motory zabírají a už to letí. Cesta zpět mě z nějakého důvodu připadá podstatně delší než ta tam. Praha nás vítá poměrně nevlídným počasím, i jindy velmi příjemný pán za Parkie je nějaký mrzutý. Sedáme do auta a po mezipřistání v blízkém nákupním centru a doplnění něčeho pod zub a tak vyrážíme k domovu.
Comments are Closed