Malaga leden 2014

Tam, kde létají papoušci v listoví palem i v zimě.

Naše (krátko)tradiční lednová letecká dovolená někam za teplem tentokrát nabrala svůj směr na jih Španělska. Vlastně to bylo tak trochu podle přání z loňské lednové dovolené, kdy jsme v Barceloně stáli vedle odlétajících právě do Malagy. Takže začínáme.

Po absolvování trasy Brno – Praha parkujeme jako již tradičně u společnosti Parkia. Letíme z letiště Praha Ruzyně se společností EasyJet (letenky do Malagy a zpět stály 92 EUR na osobu) s mezipřistáním na letišti Milan – Malpensa, kde máme zajištěno ubytování (Hotel Ristorante Cervo, za noc jsme zaplatili 45 EUR, vlastní koupelna, ubytování na dobré úrovni na velmi klidném místě), neboť následující let nám letí v časných ranních hodinách a představa noci strávené na letišti je pro nás dost odstrašující. Přistáváme v Malpense a prší, prší v celé Itálii, ve zprávách se díváme na záplavy. Na ubytování to máme kilometr pěšky, počasí sice není příliš ideální na procházku ale představa jídla a postele nás pohání vpřed :). Ubytování jsme našli bez problémů, platíme a vybalujeme na pokoji. TravelLunch naplní naše prázdná bříška a horká sprcha pomůže zmrzlému člověkovi. Není moc co dělat, venku prší, krom toho v okolí nic zajímavého není, prostě penzion v zástavbě rodinných domků u letiště na přespání, takže se díváme na televizi. Na brzké ráno máme domluvený odvoz na letiště. Odbavení proběhlo v pořádku a letíme. S přibývajícími kilometry se protrhává oblačnost a pod námi je nádherné, sluncem ozářené vlnící se moře. Přilétáme nad Španělskou pevninu, v dálce vidíme Ibizu a už se těšíme na Malagu. Pilot nám předvede parádní zatáčky nad Granadou, ale Alhambru se nám zahlédnout nepodařilo. A jdeme na přistání.

Venku na nás čeká naprosto modrá obloha s lehce pofukujícím větříkem, úplný opak toho, co jsme nechali doma nebo v Malpense. Kupujeme za 3 EUR na osobu lístky na speciální letištní linku autobusu A do centra Malagy a vyrážíme. Malaga má jeden z nejpropracovanějších systémů autobusů co jsme zatím viděli, na každém stanovišti je několik zastávek, každá pro cca 3 autobusy s informační tabulí zobrazující čas do příjezdu a to nejlepší, autobusy jezdí často a bez zpoždění a přeprava není drahá, jednotlivá jízdenka stojí 1,20 EUR (1,30 EUR to stálo až na konečnou před botanickou zahradou, platí se u řidiče). Vystupujeme na Paseo del Parque (Plaza del Torros) a nad hlavami se nám tyčí nádherná maorská pevnost Alcazaba. Přes okouzlující park osázený palmami a obrovskými „Sloními uchy“ a s papoušky štěbetajícími ve větvích jdeme letos poprvé zblízka pozdravit moře. Tak ahoj, jsme tady a máme tě rádi :). Máme čas, ubytování je až od 15:00, takže trávíme pár zbývajících hodin procházkou středem města, kde míjíme římský amfiteátr před několika desetiletími objevený na úpatí Alcazaby, snězením nechutné pizzy v restauraci na hlavní třídě (to byl taky nápad, dávat si ve Španělsku pizzu, koho to napadlo, jestli jsem to nebyl já :) a posedáváním v parku u jedné z místních historických nemocnic nedaleko místa našeho ubytování kde obdivujeme kvetoucí obrovské cykasy a hlasitou papouščí manželskou hádku probíhající v koruně jedné z převysokých palem.

Jdeme se ubytovat. Vítá nás penzionek udělaný z třípatrového rodinného domku v úzké uličce, ze které jako z téměř všeho v Malaze dýchá historie. Penzion se jmenuje Malaga Lodge a 4 noci nás stály 104 EUR, je vybavený společnou kuchyní s ledničkou pro hosty, takže kdo chce vařit, může se vyžít, my máme suchou stravu TravelLunch, takže aspoň ohříváme :). K snídani jsou k dispozici kvalitní marmelády, med, margarín, mléko, kakao, čaj a káva. Koupelnu a záchod máme přes chodbičku, celý penzion dělá dojem útulnosti a rodinného prostředí, cítili jsme se zde opravdu skoro jako doma. Jediné mínus, které nám trochu znepříjemnilo pobyt byly vrzající postele a to dost vrzající. Možná to byl problém jen našeho pokoje, těžko říct. V penzionu není přítomný většinou žádný personál, pouze při příchodu a platbě jsme dostali užitečnou mapku s vybranými zajímavostmi a restauracemi, i klíče při odchodu jsme nechávali ve schránce. Vše je čisté, úklid probíhá každý den, pár věcí v kuchyni by už chtělo opravit, ale nic co by se nedalo přežít.

Po ubytování se jdeme projít po okolí, vítají nás křivolaké uličky a schody vedoucí snad až do nebe, obdivujeme všudypřítomné plodící pomerančovníky, eukalyptový háj za městem, kam místní chodí venčit čoklíky a kde omladina řádí na horských kolech, okukujeme i lehce vybydlený a zabordelený domek nějakých bezdomovců, kocháme se výhledy na celou Malagu i okolní kopce, prostě krása pod blankytnou oblohou. Na závěr vyrážíme do jednoho z místních menších supermarketů pro něco na zub a vzoreček nějakého místního vína :). Po cestě procházíme uličkami kolem okvětinkovaného domku, kterého půlka schází ale majiteli evidentně dva pokoje nad sebou stačí.

 

Den prvý aneb Maorové, horské prémie, bolavé nohy a tak

Vyrážíme na Alcazabu. Procházíme známou cestou do městského centra, okukujeme obchůdky a restaurace, je pěkné počasí, modrá obloha, prostě pro zmrzlého středoevropana idylka. Kupujeme za 3,60 EUR na osobu vstupenky na Alcazabu i místní hrad Gibralfaro a vstupujeme. Vítají nás hradby pevnosti a všudypřítomné pomerančovníky s palmami. Alcazaba je opravdu krásná a spolu s botanickou zahradou bych ji označil za dvě místa, která je v Malaze dobré navštívit. Procházíme dál, přes různá nádvoří a nádvoříčka s fontánami, užíváme si nádherného výhledu na moře z hradeb, krása. Když se dosyta nabažíme vší té nádhery, rozhlížíme se kudy tudy na Gibralfaro, které se tyčí na kopci nad Alcazabou.

Po smutném zjištění, že průchod přes pevnost je uzavřen a že musíme pěkně zpět dolů a zase do pořádného kopce nahoru vyrážíme. Je už docela teplo, sluníčko nám dává, co se do nás vejde :) a my se plazíme nahoru. Útěchou je nám alespoň krásný výhled na moře, býčí arénu, park pod námi i Gibralfaro vykukující přes vegetaci nad námi (tento výstup si lze ušetřit zakoupením lístku na Hop-on Hop-off turistický autobus, který má nahoře jednu ze zastávek). Tak jsme nahoře a směle dovnitř. Gibralfaro ani není hrad v pravém slova smyslu, uvnitř hradeb je několik budov, kde sídlila vojenská posádka, velká část poměrně rozsáhlého areálu je bez budov a uchylovali se sem v případě nebezpečí obyvatelé města. Z ochozů hradeb je krásný rozhled na všechny strany na celou Malagu i zasněžené vrcholky hor v dáli. Při sestupu procházíme pod Alcazabou směrem k moři nádhernými terasovitými zahradami, přes něž nás doprovází asi tucet různobarevných micin :).

Jdeme si odpočinout do našeho dočasného domova, večer vyrážíme za chuťovými zážitky. Po půlhodinovém posezení na potemnělém Plaza de la Merced, které je v noci obzvláště krásné a je celé lemováno různými restauracemi vyrážíme jinam, do bočních ulic do jednoho z tapas barů, El Tapeo De Cervantes (prosím pozor na jednu věc, ač to často různí čeští neznalci takto prezentují, tapas nejsou obdobou našich klasických jednohubek, tapas je v podstatě předkrm a jako takový to může být klidně i malá porce normálního jídla, stejně jako grilované plody moře a spousta dalších věcí takže kdo hledá na párátku napíchnuté jednohubky, bude zřejmě zklamán, všichni ostatní budou nadšeni :).

Bar je plný už deset minut po otevření, takže opravdu přijďte včas. Obsluha vládne restaurační angličtinou, takže komunikace za rámec objednání jídla a i v něm je lehký problém, ale podobně je to v celém Španělsku. Objednáváme si a samozřejmě tapas (na výběr jsou buď porce velikosti tapas nebo celé velké porce), celkem asi 5 chodů pro každého a k tomu láhev vína. A začínají gurmánské orgie, tohle opravdu stojí za každé euro, co to bude stát :). Po posledním chodu ještě máme pořád na něco chuť, takže si dáváme místní tradiční jehněčí (trochu na způsob steaku) samozřejmě zase velikosti tapas. Mňam, pochoutka! Bar je poměrně malý a úplně plný, bzučí to tu jako ve včelím úle a atmosféra je fantastická. Odcházíme s nevšedním zážitkem, sice lehčí o 75 EUR ale spokojení a šťastní.

 

Den druhý aneb je to Anglie nebo to není Anglie?

Cílem dnešního výletu, který jsem jako vždy koupil na Viator.com za 43 EUR na osobu je Gibraltar. Vstáváme časně a po drobném ranním rozruchu :) chystáme svačiny, snídáme a jdeme na autobus. Nástup na výlet je zhruba deset zastávek autobusem s jedním přestupem před budovou banky Barclays. Jsme tam o něco dříve než by bylo nezbytně nutné a ke všemu začíná drobně mžít a foukat vítr a je celkem chladno. Jako by toho nebylo dost mají už čtvrt hodiny zpoždění. Když už se někteří z nás téměř poddávají zaječím úmyslům s vidinou dospání ve vyhřáté postýlce, konečně přijíždí autobus cestovní kanceláře Julia Travell, která se o nás bude dnes starat. Takže žádné utíkání, dospí se to cestou. Cesta je časově poměrně dlouhá, neboť autobus projíždí po pobřeží a kolem hotelů a nabírá další turisty. Zastávka na benzínové pumpě na kávu a toaletu přichází vhod. Postupně se začíná vylepšovat počasí a sluníčko na obloze nám přináší i slunce v duši. Kolem nás se míhají luxusní hotely obklopené palmami když konečně najíždíme na dálnici a zvyšujeme rychlost. Cesta není příliš zajímavá, jih Španělska je dosti vyprahlý, i zeleň je taková vybledlá, z výkladu průvodkyně, která se snaží, aby to co vypouští z úst trochu připomínalo angličtinu (jinak moc milá paní, ale ta výslovnost naprostá katastrofa :) chápu něco ve smyslu, že projíždíme kolem políček s bavlnou, nějakých polorozbořených věží, kterých je při pobřeží údajně spousta, kde co a jak na Gibraltaru a tak vůbec.

A jsme tady, skála je před námi, už vidíme i do Afriky. Projíždíme odbavením, celník koukne na naše občanky a jedeme dál. Přejíždíme charakteristické letiště, přes nějž vede jediná silnice do Gibraltaru a které se rozkládá směrem do moře na obě strany. Autobus parkuje na velkém turistickém parkovišti a my přesedáme na malý turistický autobus, řízený místním řidičem (zábavný a vtipný pán, konečně někdo, komu je rozumět téměř všechno). První zastávkou je nějaké šíleně velké dělo, jehož nabíjení trvalo tak dlouho, že bylo téměř nepoužitelné, poté projíždíme úzkým tunýlkem, za nímž se nám otevírá pěkný výhled na moře s Afrikou vlevo a nejjižnějším cípem Španělska vpravo. Nad Atlasem sa blýská, hromy divo bijů :), teda ne tak úplně, ale jeho vrcholky jsou zahaleny tmavými mraky, počasí je takové proměnlivé, na Gibraltaru zrovna svítí sluníčko. Zastavujeme u mešity, kterou zasponzoroval jistý arabský panovník a na vrcholku nad ní nám průvodce ukazuje postavení prastarých obranných děl. Pokračujeme dál a autobusek se šplhá do takového kopce, že si říkám, že to snad ani nevyjede. Následuje prohlídka krasové jeskyně, která je vcelku pěkná, ale třeba proti Javoříčským jeskyním vypadá jako chudá příbuzná :).

Tak šup ven z temné díry a hurá na to, na co se všichni těší, na opice. Žije jich tu prý požehnaně a jsou to divoká zvířata, takže se tak k nim máme chovat. Lehce o tom pochybuji, když vidím místního zřízence jak se prochází s jednou z nich v náručí, zatímco druhá se snaží utrhnout stěrač na našem autobusku, za což je naším panem řidičem příslušně vyplísněna. Máme k dispozici skupinu asi 15 opic a opičátek, které různě pózují jen pro naši potěchu a objektivy našich fotoaparátů :). Další zastávkou je vstup do tunelů vybudovaných za druhé světové války, které ale nemáme zaplacené, protože militárie nás moc neberou a evidentně ani většinu z ostatních, neboť tu vysazujeme jen jednoho člověka. Sjíždíme zpět do města, u jednoho z domků řidič přibrzďuje a troubí, je to jeho dům a čeká, jestli mu zamává manželka, nestalo se, takže přidává komentář že asi není doma, protože jinak by zamávala, mě napadá něco o sousedovi, ale radši si to nechávám pro sebe. Projíždíme kolem sídla místní samosprávy, naleštěná děla a vojáci nehnutě stojící střeží pořádek. Po návratu na parkoviště máme hodinu na procházku po městě. Na lavičce sníme svačiny a jdeme na to. První dojem co na mě město udělalo jsou peníze, tady budou, banky, dobře oblečení pánové, mnozí v tradičních jarmulkách a ceny tomu odpovídající. No nic, tady se moc utrácet nebude. Jdeme až na Casemates Square, projdeme hradbami a vracíme se zpět do autobusu. Při výjezdu z Gibraltaru musíme vystoupit a projít odbavením, venku čekáme na autobus, kterému to díky odpolední špičce trvá dost dlouho.

Cesta zpět do Malagy je obrácenou verzí ranního nabírání lidí, zase je musíme povysazovat u jejich hotelů, nu což, alespoň si to pořádně prohlédneme. Za soumraku dorážíme do Malagy, ještě pár EUR do kasičky pro řidiče a průvodkyni a hurá na městský autobus. Už jen něco nakoupit a jdeme bydlet.

 

Den třetí aneb Malagou vážně nevážně, prostě jen tak

Hlavním cílem dnešního dne je moře, tedy mořská pláž Malagueta. Procházíme opět přes úžasný park Paseo del Parque a všudypřítomní papoušci nás doslova nabíjejí energií a dobrou náladou. Porosty obrovských rostlin Alocasia Odora zvaných Sloní ucho (rostlina původem z asie, oblíbená výzdoba skleníků, například skleník v Lednici, doma se také snažím jednu pěstovat :), palem, eukalyptů, nádhera. Přicházíme k moři, je polojasno, vcelku teplo a my musíme, musíme aspoň nohy do té vody strčit, takže vykasat kalhoty a hurá na to. Voda je dle očekávání ledová, odhadem 8÷10 stupňů, ale statečně se cachtáme, sbíráme mušličky a kamínky, prostě pohoda. Sluníčko se krásně třpytí na zčeřené hladině moře, na které odpočívá několik nákladních lodí. Když se nabažíme krásy moře, zatoužíme po něčem mnohem světštějším, ano, máme hlad. Na pláži se nabízí několik plážových restaurací, takže do jedné zamíříme. Objednáváme si směs smažených ryb a mořských plodů (připadám si, že mluvím tak trochu spíš mongolsky, než anglicky, alespoň podle toho, jak na mě obsluha kouká, no Španělsko, ale nakonec jsme se dohodli) a pouštíme se do nich. Chutnají výborně, tedy až na kousky nějaké ryby naložené v sladkokyselém láku, ty chutnají obalené a osmažené trochu zvláštně, něco na způsob pečenáčů, které já mám moc rád, ale ne u všech se setkaly s nadšením :). Vedle jeden z kuchařů připravuje něco na doutnajícím dřevěném uhlí na ohništi ve tvaru dřevěné loďky, vypadá to opravdu pěkně.

Dojídáme a míříme zpět k přístavu. Za plotem tam kotví vojenská loď s nastoupenými dvěmi desítkami námořníků na palubě, kterým k tomu vyhrává slavnostní hudba. Sice nechápeme, co se děje, ale slavnostní nálada se dotýká i našich duší. V přístavu se mezi loďmi prohání spousta ryb a nás napadají myšlenky na večeři. Opět si užíváme papoušky v parku a přes náš oblíbený supermarket (v Malaze je jich poměrně dost, zavírají však dost záhy, už kolem 18:00, takže je lepší s nákupy neotálet) jdeme „domů“.

 

Den čtvrtý aneb křovím bambusovým až tam, kde datle padají z nebe

Na konec si dopřáváme opravdového bonbónku, o kterém jsme neměli ani tušení. Jardín Botánico-Historico de Malaga, botanická zahrada. Vydali jsme se tam městským autobusem č. 2 z Alameda Principal až na konečnou, ze které následuje kilometrová procházka pěšky. Je nádherné počasí, je vidět, že nás má Malaga ráda tak jako my ji a chce se s námi rozloučit tím nejlepším způsobem. Platíme vstupné 5,20 EUR za osobu a vstupujeme do ráje. Za vstupem se tedy nejprve občerstvíme dobrou kávou a vyrážíme směr džungle. Vítají nás citrusy a palmy, následované obrovskými bambusovými háji. Pod pomerančovníky vyrušujeme místního bezdomovce, který se zde zřejmě načerno trochu zásobuje pomeranči a něco na nás španělsky žvatlá, nerozumíme mu, takže ho ignorujeme a jdeme dál. Obdivujeme roztodivné varianty ficusů, na které jsme zvyklí z našich obývacích pokojů, zde se však namísto krčení se v koutku vypínají do podoby statných stromů.

Poté přicházíme k prvních z nádherných palmových alejí. Pod některými z nich leží spousty spadlých datlí, některé druhy mají malé datličky, jiné datle jako půlka prstu. Nedá mě to a tak ochutnám. Fujtajbl! Jdeme dál a obdivujeme tu nádheru kolem nás. Trochu se osmělíme a posbíráme si pár mandarinek, stejně je tam nechávají shnít, vynikající, takhle krásně voňavé a sladké mandarinky jsem už dávno nejedl. Zaujal nás strom rodu Ceiba, který se vyznačuje lahvovitým tvarem kmenu pokrytým trny. Poprvé jsme se s ním setkali v Barceloně, kde jsme nemohli přijít na to, co je zač :). Pokračujeme dál a vstupujeme do tropické džungle. Příšeří že fotoaparát fotí s bleskem ač je něco po poledni a naprosté jasno, vlhko, mnoho druhů tropických rostlin, mezi nimi samozřejmě nesmí chybět pořádné Sloní uši, potůčky a jezírka, to celé vytváří úžasnou atmosféru. Pokračujeme dál a usedáme na palmové kolonádě. Upřímně už tu nějakou hodinku jsme a cítíme se trochu unavení. Tak ještě rychle oběhneme rybníky s celou tou nádherou okolo a šlapeme na autobus, nakoupit a hurá bydlet (pokud se do botanické zahrady budete chtít podívat, je dobré tomu vyhradit nejraději celý den, my jsme prošli odhadem 2/3).

 

Epilog aneb to smutnější, loučení

V Malaze se nám moc líbilo a o to těžší bylo loučení. Ale každá radost musí jednou skončit, aby mohla přijít zase nějaká jiná, takže hlavu vzhůru. Vstáváme, naposledy snídáme v útulné kuchyni s jídelničkou, hážeme klíče do schránky a je konec. Na Peseo del Parque nasedáme na expresní linku autobusu na letiště s označením A, platíme 3 EUR na osobu a jedeme na letiště. Odbavení je bezproblémové, naposledy máváme Malaze a už jsme pryč. Čeká nás ještě přestup v Malpense s nekonečným šestihodinovým čekáním. Sedíme naštěstí přímo proti letištní ploše, takže vidíme přistání i odlety, rolování letadel i nástup cestujících, ale i to se časem omrzí. Se soumrakem přišel konečně i náš čas. Třikrát hurá! Po odbavení v Praze voláme pána z Parkie, který nás veze k našemu autíčku. Osekáme z něj tlustou vrstvu ledu a sněhu (opravdu kruté vystřízlivění z 20 stupňů a jasné oblohy :) a upalujeme domů.

« (Previous Post)
(Next Post) »


Comments are Closed

© 2024: Ušatá Sova - cesty za krásou a poznáním | Travel Theme by: D5 Creation | Powered by: WordPress