La France červen 2011

Tam, kde leží království vůní a panenské přírody

Naše touha po levanduli, venkovských usedlostech a krásné přírodě konečně dochází svého naplnění a my se těšíme a plánujeme a plánujeme a těšíme se a tak dále, však to znáte :).

Galerie fotografií

Den  prvý, úprkem vpřed!

Vyrážíme z Brna jednoho rána koncem června. Jedeme po dálnicích přes Prahu, Norimberk, Karlsruhe, kde bylo neuvěřitelné horko přes 40 stupňů a co čert nechtěl k tomu i masivní přestavba dálnice s pořádnými zácpami umocněnými havárií kamionu, které jsme si užili až do dna, dále pokračujeme kolem Štrasburku až do Beaune, kde máme rezervován první nocleh v levném turistickém hotelu F1 (nocleh stál 30 EUR). Celkem jsme najeli téměř 1.050km, kromě zmíněného Karlsruhe bez problémů. V Beaune je také neskutečné horko, bude bouřka, takže kromě plynového vařiče, kastrolku a něčeho do něj pašuji na pokoj i velký stojací ventilátor, který mám do stanu, jinak bychom zde snad umřeli horkem. Hotely F1 jsou v podstatě na sobě poskládané prefabrikované betonové krabičky, tedy pokoje :), o žádném velkém komfortu se nedá mluvit, ale je tu čisto, včetně sociálního zařízení a sprch. Další nevýhodou je, že hotely F1 jsou často postaveny úplně mimo civilizaci (což je případ tohoto) nebo v průmyslových zónách, takže tu není kam jít ani co dělat, ani obchod tu není. Vytahujeme tedy láhev moravského vína a usedáme na rozvrzané posezení před hotelem. Na pokoji se snažíme přežít úmorné dusno. Začíná foukat, přichází bouřka, po drobné kulturní vložce, kdy nám z druhého patra vypadla houbička na mytí a my ji dole ve trávě téměř po tmě hledali začíná konečně pršet.

Den druhý, vůně levandule a venkova

Prší i ráno, když odjíždíme. Na dnešní den máme naplánováno 333km. Cestujeme po dálnici, nacházíme i čas alespoň na projetí Lyonu, křížem krážem přes historické centrum, až mám místy pocit, že jsem v místech, kde vůbec nemám s autem co dělat :). Ale nikdo po nás nestřílí, tak je to snad v pořádku. Je třeba se přizpůsobit místnímu koloritu, kdy semafory a vůbec pravidla silničního provozu jsou tak trochu orientační a obzvláště chodci chodí, jak je to napadne a je potřeba je pouštět. Nicméně nikdo netroubí, všichni jsou k sobě ohleduplní, což je velmi příjemné ve srovnání s našimi domácími silnicemi.

Pokračujeme dál, fascinují nás nádherná dálniční odpočívadla, taková jsme v žádné jiné zemi Evropy doposud neviděli. Na jednom sledujeme vytahování obrovských, snad třímetrových vaků s metrovým průměrem, které jsou umístěny pod odpadkovými koši v zemi. Zrovna jim to asi někdo nepřeje (my to nejsme, my si pěkně vaříme na plyňáčku kávu :) a jeden z nich se jim dole protrhne, chudáci chlapi, pěkně lopaty a košťata a celou tu spoušť uklidit. Pokračujeme dál kolem Valence, před Montélimar sjíždíme z dálnice a tankujeme. Vyrážíme vstříc Provence, projíždíme přes Crest, dále na Saillans, Die a už se nám objevují první políčka s levandulí. Počasí se umoudřilo a tak neodoláme a musíme si jít přivonět. Nádhera, jedna z nejkrásnějších vůní na světě. Natrháme si kytičku do auta a pokračujeme dál.

U vesničky Recoubeau-Jansac odbočujeme z hlavní na uzoučkou horskou silničku s dřevěným zábradlím a příkrým srázem pod ním. Ještě že je nulový provoz, protože jinak nevím, jak bych se tu vyhýbal. Evidentně se i o tuhle zapomenutou silničku starají, čerstvé záplaty asfaltu a odstavený mini parní válec jsou toho důkazem. Zastavujeme na horském sedle Col de Pennes (1040m n.m.), nikdo tu není, jen příroda a přívěs pro ten pidiválec. Sjíždíme dolů na druhou stranu a začíná to být veselé. Mezi horami nefunguje GPS a my nemáme příliš představu, kde to vůbec jsme. Několik křižovatek bez jakéhokoliv značení tomu také moc nepomáhá. Nakonec to se štěstím nějak prokličkujeme dolů, zpět do civilizace. Přes Saint-Nazaire-le-Désert a Bouvieres jedeme okolo několika dalších políček s levandulí k Teyssieres, do Mielandre.

Zde nás čeká asi ten nejromantičtější penzionek s názvem Auberge de Mielandre, jaký si kdo dokáže představit (strávil jsem jeho hledáním na internetu spoustu času a tak jsem opravdu rád, že se to podařilo). Celé údolí je poseto levandulí a na jejím okraji je stará venkovská usedlost, v níž budeme dnes nocovat. Nádhera. Penzionek provozují mladí manželé s dětmi a atmosféra je opravdu rodinná. Ubytovaní jsme zde jako jediní hosté. Domácí pán vládne angličtinou a kupodivu i němčinou a je velmi vstřícný. Ptáme se na možnost večeře a je nám sděleno, že v malé vísce nedaleko je restaurace. Nám se ale už moc nikam nechce, protože je večer a už jsme vcelku unavení. Ptáme se, zda by nám neuvařili něco oni, konec konců krásnou jídelnu pro hosty mají. Dostane se nám vynikajícího jídla, včetně předkrmu a desertu, mám trochu špatný pocit, že ujídáme jejich vlastní večeři :). Jako hlavní chod máme místní variantu těstovin tortelini, vše je opravdu velmi dobré. Poděkujeme a poprosíme ještě o láhev vína. Náš pokoj má samostatný vstup zezadu usedlosti, která je postavena ve svahu a je vytvořen z původního podkroví, podlaha je zde zvláštní, hodně šikmá. Z malinkého okýnka je výhled přímo na pole s levandulí. Jedinou výtkou je snad druhá postel, která trochu vrže, ale žádný problém, už mám matraci na zemi, přímo u okýnka a těším se až půjdu spát. Na to je však ještě brzy. Sedáme si s lahví vína ven a popíjíme. Počasí je dost proměnlivé, fouká vítr a chvílemi je vidět měsíc a hvězdy, chvílemi jdou mraky. Dopíjíme a jdeme spát.

Den třetí, most, kterého je jen půl

Ráno snídáme, povídáme si s naší hostitelkou o životě zde (její manžel je v práci), o práci na levandulových políčcích, dozvídáme se o dvou druzích levandule, o tom že políčka před okny vlastní její švagr a tak dále. Dokonce nás obdarovává lahvičkou toho nejčistšího levandulového oleje. Blíží se čas loučení, bohužel, musíme dál. Původní cena jen za ubytování měla být 88 EUR, domácí paní však kroutí hlavou, že to je moc, nakonec jsem jim nechali za vše i s jídlem a pitím 100 EUR, které byly uloženy do pokladničky pro malého syna, což je myslím za tu nádheru skvělá cena. Ještě si kupujeme ručně vyráběné keramické solničky z dílny nějaké její známé a je tu čas odjezdu. Loučíme se a jedem se ještě projet do sousední malé vesničky, což je spíš velká usedlost o deseti domech, ještě si zajedeme utrhnout několik svazečků levandule a sbohem Mielandre. Na dnešek máme naplánováno pouze 111km, takže nespěcháme.

Jedeme do Nyons, malebného městečka v údolí říčky Aigues. Projíždíme krasnou přírodou, mezi srázy skal, údolími říček, Provence je opravdu jedna z nejkrásnějších oblastí, kterou jsme měli tu čest poznat a moc rád bych se sem ještě někdy podíval. Jsme v Nyons. Někdy mám pocit, že jsme se museli vyvinout z vodních tvorů :), protože jak vidíme vodu, tak se do ní musíme jít smočit a nejinak je to i s nádhernou říčkou Aigues. Voda je chladná a místní se v ní osvěžují také. V pozadí obdivujeme římský most a skalce se podobající osázený břeh. Osvěženi se vydáváme do městečka.  Zrovna zde probíhá nějaká velká sláva a s ní spojené veliké trhy všemožných domácích výrobků, včetně krásné keramiky, kterou si kupujeme. Ještě navštívíme obchod s výrobky z levandule a i zde zanecháme nějaký groš a jedeme dál. Čeká nás Avignon.

Projíždíme mezi vinicemi, posádka auta spokojeně pospává a já se dívám před sebe a trochu i okolo. Jak se blížíme k Avignonu, míjíme Chateauneuf-du-Pape a já si vzpomínám na starou písničku. Přijíždíme do Avignonu a děláme lehké kolečko městem, po kterém míříme do okrajové průmyslové zóny do další F1 za 30 EUR. Něco pojíme a trochu si odpočneme a jedeme zpět do města, kam jinam, než na most. Žel, než k němu dorazíme je vstup na něj již zavřený. Projdeme se po okolí i pod mostem, uděláme několik fotografií a vydáváme si prohlédnout nedaleký nádherný papežský palác. Následuje poklidná procházka ulicemi města, míjíme starodávně vypadající bohatě osvětlený kolotoč, který vypadá moc pěkně a pokračujeme dál. Obhlížíme zvláštní dláždění některých ulic, ve kterých snad probíhá úklid tak, že se jimi pustí voda, jenž spláchne špínu. Všude na nás dýchá poklidná večerní takřka dovolenková atmosféra, máme rádi podvečerní procházky :).

Den čtvrtý, nejkrásnější přístav

Před odjezdem zaskočíme do blízkého Carrefouru doplnit nějaký ten proviant a už uháníme po dálnici na jih, francouzské dálnice jsou zhruba tak drahé, jako italské, to jest dost drahé. Na dnešek je naplánováno 348km se zastávkami v Marseille, Toulonu, Hyeres, Sainte-Maxime (naproti Saint-Tropez), Cannes a konečně noclehem v Nice. Uf, náročný den, směle do toho. Marseille je opravdovou perlou s nádherným přístavem. Nejprve zajíždíme k přístavu pro trajekty a snažíme se projít do jeho budov, ale ostraha nás žene pryč, takže opět nasedáme do auta, parkujeme v podzemních garážích a jdeme se projít po nábřeží. Žel, téměř jako první slyšíme češtinu, dle přízvuku nějací pražáci hulákají na celé kolo vulgární (ne)vtipy, nu což, za chvilku jsou pryč a my se opět ponáříme ničím nerušení do krás města a jeho přístavu. Chvilku posedíme, někteří z nás si zakoupí na památku tašku s nápisem Marseille, několik upomínkových předmětů a je čas jet dál.

V Toulonu zastavujeme u přístavu, kolem nějž vede rovná dlážděná cesta pro pěší lemovaná mnoha obchůdky, vypadá to opravdu roztomile a útulně. Příliš se nezdržujeme a pokračujeme k Hyeres, čeká nás koupání na nejjižnějším výběžku této části Francie. Po cestě projíždíme nádhernou ulicí lemovanou nespočtem palem, vypadá to zde opravdu luxusně. Vybíráme si pláž u malého přístavu v La Capte, parkujeme mezi domy a přes dva mosty pro pěší překlenujícími kanál do Port de La Capte přicházíme na pěknou písečnou pláž. Moře je příjemně teplé a přináší nám chvilku odpočinku a osvěžení v jinak hektickém dni.

Pokračujeme k Sainte-Maxime a přes záliv fotografujeme Saint-Tropez. Už se začíná lehce smrákat a tak pokračujeme dál. K nevoli části posádky nás směrovky i navigace odvádí od pobřežní silnice na dálnici, což je sice zřejmě rychlejší způsob jak pokračovat, ale dost nezáživný způsob, za toto pochybení se dodatečně omlouvám :). Již potmě přijíždíme do Cannes a parkujeme v podzemních garážích. Kolem prochází vyšňořené slečny vyrážející za zábavou a my se v cestovatelských mundůrech cítíme trochu méněcenní :). Jdeme do města. Před kinem je velký dav lidí, natažený červený koberec a kolem se prochází lidé ve večerních róbách a oblecích. Copak se tu asi dělo? Také si uděláme fotografii na červeném koberci a jdeme si prohlédnou chodník slávy. Veprostřed davu předvádí svoje umění nějací tanečníci a atmosféra připomíná horečku sobotní noci, jedním slovem paráda.

Odjíždíme a já doufám, že tento zážitek trochu vynahradil můj odklon od pobřeží a jízdu po dálnici. Míříme do postele, tedy do Nice :). Chce to chvíli hledání, neboť nesouhlasí koordináty uvedené na rezervaci s realitou a zachrání nás až bystré oko posádky. Domlouvám se s černochem na recepci, parkování, platba a tak, moc mu angličtina nejde, ale dáváme to dohromady. Tato F1 je nejdražší, téměř za 48 EUR a i tak je to to nejlevnější, co se dalo v Nice sehnat. Díky bohu je na pokoji klimatizace, takže ji zapínáme neboť je neskutečné horko a vlhko. Po perném dni potřebujeme trochu pročistit hlavu, takže si sedáme s lahví dobrého vína na kovové točité schody zezadu hotelu a konečně odpočíváme.

Den pátý, na cestě tam, kde se cítíme lépe než doma

Dopoledne je vyhrazeno na prohlídku Nice, poté nás čeká 611 kilometrů do našeho oblíbeného kempu u Benátek, kde spočineme 4 dny a užijeme si trochu klidu, pohody a koupání.

Nice je pěkné město, projíždíme kolem obrovských hotelových komplexů, zastavujeme se na oblázkové pláži a obdivujeme roztodivné valounky, procházíme město, kde vyfasujeme zdarma několik reklamních Coca-Col :), obdivujeme park, dáme si kafíčko a koupíme nějaké bagety a už je tu poledne. Vyrážíme dál, vstříc sladkému nicnedělání. Cesta je vcelku nezáživná, jak už to u dálničních přesunů bývá, alespoň je bezproblémová. Navečer dorážíme do kempu, stavíme stan, jdeme pozdravit moře jako vždy a je tu konec dne.

Den šestý až osmý, pohoda, klídek, relax :)

Jediné co trochu provětralo sladkost našeho nicnedělání byl přílet vrtulníku s církevními hodnostáři do vedlejší církevní rezidence, jinak se nic neděje, je krásně, opalujeme se, koupeme, prostě pohoda.

Den devátý, zazvonil zvonec a pohádky je konec

Přišel čas odjezdu. Když máme sbaleno, jdeme se naposled vykoupat a rozloučit s mořem, počkej tu na nás, za 10 týdnů jsme tu zpět :). Platíme a vyrážíme, domů je to 740km a cesta pomalu ubíhá.